Konec víz; kdy vyrazí další Romové do Kanady, že je Češi šikanují?

A už je to zase tady; Kanada po čtyřech letech zrušila vízovou povinnost pro České občany. Zavedena byla v roce 2009 kvůli vysokým počtům žádostí o azyl. Nedávné přezkoumání ukázalo, že počet žádostí od té chvíle klesl o 99 procent. Víza byla zrušena okamžitě. A nevadí ani desítky protiromských demonstrací neonacistů i běžných občanů - od Šluknovska, Janova, Chánova, Přednádraží či Chomutova...

Co šlo koupit v Torontu za 35 dolarů...Foto: Břetislav Olšer (2)

Kdo by v Česku neměl větší radost; gadžové možná víc než cikáni. Proto Romové, pozor: Zlaté časy novodobých kočovnických ohňů zase začínají. Možná první s letenkou do Toronta budou romští manželé, kteří opustili ubytovnu na Palmovce a už dva týdny žijí v karavanu přímo na Libeňském mostě v Praze 8. Metr od tramvajových kolejí, uvnitř je ale teplo a čisto. Jen na záchod musí buď na chemickou toaletu, nebo ven...

Máte v Torontu přece svého právníka G. J. Kubeše, který za jednoho romského klienta dostane od Kanady dva tisíce kanadských dolarů. No, nekup to... Torontský právník George Jiří Kubeš. Narodil se v roce 1955 v Košicích. Když mu bylo třináct, emigroval v roce 1968 se svými rodiči do Kanady, kde vystudoval právnickou fakultu. Jako advokát již v Torontu absolvoval přes čtvrt století praxe. Má svoji rodinu, dítě a byl právním zástupcem asi sta českých romských klientů, žádajících v Kanadě o status uprchlíka.

A jak to před patnácti lety bylo, cikánská pohádko? Když jsme se setkali v Torontu, stěžoval si, že se musí bránit nejen útokům některých českých masmédií, které se ho snažily obvinit, že láká Romy za oceán z finančních důvodů. V roce 1997 pomohl v Kanadě získat azyl zhruba sto padesáti českým žadatelům o status uprchlíka, většinou z řad romské komunity. “Nikdy jsem do Kanady žádného Roma nelákal,” bránil se.

“A už vůbec ne na inzerát! Měl jsem v českých novinách jenom oznámení, ale ta se netýkala romských uprchlíků, nýbrž náboru legálních přistěhovalců, kteří k nám přicházejí z celého světa v rámci tak zvaného bodového systému. Kanadská vláda mi dává za jednoho romského klienta, který může mít podobu i desetičlenné rodiny, šedesát kanadských dolarů za hodinu práce s nimi, když jedné takové rodině se může právník v otázce jejich azylu věnovat maximálně šestnáct hodin,” vypočítával mi.

Před patnácti roky to dělalo od 800 do 1 200 kanadských dolarů za zmíněného mnohočlenného klienta. Byly to však prý jen finance, které skoro nepokryly ani náklady na chod jeho kanceláře, tvrdil rezolutně.

“Co děláš tak daleko od Ostravy?” zeptal jsem se v torontském baru Roma, kterého jsem znal jako novinář z ostravských soudních síní.
“Žádám tady o azyl!” řekl sebejistě známý kapsář z Přívozu.
“Azyl?” žasl jsem. “Je přece rok 1997, není důvod emigrovat…”
“Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka,” sdělil mi s úsměvem.
“Hele, co kdybych si tady požádal o azyl i já?” šokoval jsem ho.
“Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?” vytřeštil na mě oči. “My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!”
“Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!” vybuchl jsem.
“To je naše kulturní identita!” řekl sebevědomě. “Být čorkařem se u nás dědí z generace na generaci!”

“Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?” plácl jsem ho přátelsky po zádech. “Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!”

“Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!” podíval se vážně. “A vůbec - kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?” snažil se nejapně žertovat. “Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu…?”

Náhle mi bylo jasné, proč se moji romští spolucestující šprtali v letadle tři slůvka v angličtině: status of refugee - status uprchlíka. Vyslovili je před celníky a měli rázem, jako ,diskriminované české etnikum“, co srdce ráčí. Na letišti se jich ujali imigrační úředníci, zadarmo je odvezli do motelu, dali jim ubytování na účet státu i peníze na stravu. K tomu bezplatně tlumočníka a slevu na městskou hromadnou dopravu i na nákup základních potravin. A ještě peníze "na přilepšenou".

Samozřejmě, že tyhle spády se netýkají všech Romů, znám desítky vzdělaných romských spoluobčanů, co nikdy nevzali ani korunu sociálních dávek, posílají své děti do škol, chodí poctivě do zaměstnání a stydí se za své nepřizpůsobivé soukmenovce, co jen kradou a "vybydlují" státem darované byty...

“Jak chceš dělat řidičák, když neumíš anglicky?” chtěl jsem pochopit, odkud se bere jeho nevídané sebevědomí.
“V osmnácti jsem byl zdravý, jak kosmonaut a dostal jsem v Ostravě invalidní důchod, proč bych teď jako nebohý psanec neměl v Torontu dostat řidičák…?” pohrdlivě se ušklíbl.

Čeští Romové, žádající v Kanadě o azyl pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Půl roku museli čekat na zaměstnání. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen" pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali.

“Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď.

Tak jsem začal ještě v únoru 1997 psát z Toronta reportáže pro české deníky o romském exodu. Přečetl si je i redaktor televize Nova Josef Klíma, přijel za mnou, vyzvěděl, co se dalo a natočil dokument, v něm byly příběhy romských rodin prezentovány jako rozmarný výlet.

”Když náhodou v Kanadě azyl nedostaneme a budeme se muset vrátit do České republiky, nezboří se svět,” ujistil mě klidně další romský žadatel. “Náš byt v Ostravě jsme pronajali, takže nám za něho jdou peníze a máme se po návratu kam nastěhovat. Navíc nám do rodiny přibude kanadský občan,” řekl s úsměvem. “Moje žena je v jiném stavu a podle zdejších zákonů získá každé dítě, narozené třeba v letadle při mezipřistání v Montrealu, kanadské občanství…” dodal a pohladil svoji choť po bříšku.

“Jak si seženeme byt, dostaneme od vlády Ontaria sociální podporu. Ta činí měsíčně 650 kanadských dolarů na ubytování, kolem čtyř stovek je na stravu,” vypočítával a vesele brnkal na kytaru. “K tomu dostaneme dalších 700 dolarů jednorázově, jako tak zvané "startovné" na zařízení bytu. Před Vánocemi nám přibude obligátní stovka na dárky a sleva na městskou hromadnou dopravu,” přidal informovaně.

A pokud by chtěl pracovat, nebyl by to problém. Kanada je na prvním místě ve světě v těžbě uranu, kterého vydobývá 34% světové produkce. Dost práce je v dřevozpracujícím průmyslu; dvě třetiny na světě vyrobeného papíru pocházejí z Kanady. A pak je tady zemědělství - každý třicátý třetí Kanaďan pracuje v tomto odvětví, které je spolu s lesnictvím a dřevařským průmyslem hlavním hospodářským odvětvím země. Průměrná farma zde má rozlohu 225 hektarů a potřeba je každé ruky. Průmysl zaměstnává dvacet procent obyvatelstva a vytváří 27% HDP.

A tak jsem v malé torontské komůrce napsal článek; o povodních a chování postižených občanů během jejich dočasného ubytování v prostorách některých základních a vysokých škol, o tom, jak prodávali humanitární pomoc na černém trhu, jak si na dobré bezplatné bydlo zvali i své příbuzné ze Slovenska, jak brali třicet tisíc odškodnění a kupovali si za ně letenky do Kanady, o jejich nechuti pracovat…

Článek šokoval, pokrytecky jsem byl prohlášen za největšího odpůrce barevné rasy, zvláště když jsem ještě pronesl, že rasista nejsem, jelikož mám doma i barevnou televizi. Čecho a Slovákokanaďané však byli rádi, že mají obětního beránka a argument, proč žádat vízovou povinnost pro Českou republiku.

“Nechceme dezinfikovat naše školy a živit nepřizpůsobivé přistěhovalce, kteří obchodují s drogami a chtějí žít pouze ze sociálních podpor z našich daní!” protestovali u kanadské ministryně práce a sociálních věcí.

A protestovali tak vehementně, až z toho bylo pro mě pokárání za rasismus od Helsinského výboru při americkém Kongresu a pro Česko vízová povinnost. Ta trvala s přestávkou až do konce letošního roku. Přes patnáct roků jsem musel odpovídat na otázky ostravských nepřizpůsobivých občanů: "Ty, gadžo, jak do tej Kanady…?"

Alespoň mám vzkaz pro Kanaďany; chyba nebyla v Česku, ale ve vašem multikulturním zákonu. Kdyby přistěhovalce nerozmazlovali a bez dolaru je ihned vyhostili, nikdo by se k nim nehrnul. A Romové už vůbec ne! Ale kdo by potom v Kanadě načerno zametal chodníky, těžil uran, svážel odpadky a kácel stromy…?

Jako varování jsem vedl prorocká slova dnes již zemřelého spisovatele Josefa Škvoreckého z Toronta.

“Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,” začíná zeširoka. “Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,” říká obdivně. “Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrť a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by si její děti s nimi hrávaly a zkazily se…” zakroutí nechápavě hlavou.

“Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….”

Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.

“Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,” usmál se mému údivu.

“Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.”

Inu, už je to uděláno, už je to hotovo, poletíme do Kanady, k Niagarským vodopádům pořádat pikniky, když tam létají pečení holubi do huby... Zpívají si dnes čeští Romové na cestu do Kanady... Kdo koho v Česku diskriminuje a proč…?

http://zpravy.idnes.cz/zruseni-viz-do-kanady-0tv-/zahranicni.aspx?c=A131114_091334_zahranicni_im

Závažné kazy kanadského multikulturalismu, aneb Satisfakce základky ve Valmezu…

Tak co, gadžo, už máte, co jste (ne)chtěli…?

Jak snadno vydírat starostku Janáčkovou. Nechá se…?

Jak se žíje českým emigrantům, aneb Dopisování pokanadsku

Jsou Češi rasisté, nebo jen nemají mnohé Romy rádi?

Hledáte levné lety do Kanady, zprotředkování bez poplatků…?

Další glosy, komentáře, fejetony, reportáže a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)- http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php?