Doufala Evropa před 37 lety, že Egypt vymaže Izrael z mapy…?

Včera byl Jom Kipur - Den smíření a v Izraeli přestala pro tento den jezdit auta, která vystřídaly bicykly. Jejich prodej stoupl o třetinu. Takový je zvyk o tomto šabatu šabatů, nebo též o šabatu slavnostního odpočinku. Po deseti dnech pokání od Nového roku Roš hašana 5771.

Ariel Šaron při volbách v roce 2003...Foto: B. Olšer (2)

Říjen 1973 mohl být začátkem nového holocaustu. Evropa opět vyčkávala, jak se Židé vypořádají se zákeřným útokem arabských armád. Stejně jako v třicátých letech, kdy jen přihlížela, jak se Hitler chystá rasovými zákony zničit judaismus. Věřil snad „evropský hrob Židů“, že tentokrát to Izrael „projede“ a bude Araby vymazán z mapy...?

Židovský stát uhájil nezávislost v boji o Jeruzalém, potom se postavil na stranu svých bývalých nepřátel Britů, když s Francouzi hájil jejich snahu o Suez, nevyšlo to Arabům ani v šestidenní válce, Egypt, Sýrie a Jordánsko však čekaly "za bukem". Mnoho příslušníků izraelských ozbrojených sil mělo 6. října 1973 propustku, aby mohli vojáci náležitě uctít největší náboženský svátek smíření Jom Kipur. Válka začala ve chvíli, kdy většina židovských vojáků byla u svátečního oběda u svých rodin nebo v synagogách při modlitbě, další se postili u Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Úder nepřítele přišel znenadání na to nejcitlivější místo.

Rána pod pás, za kterou však Araby nikdo nediskvalifikoval. Ani Rada bezpečnosti OSN nějakou rezolucí, jako to činívá v případě Izraele každou chvíli. Vojenská taktika a strategie? Ano, Izrael také zaútočil na Egypt na začátku tzv. šestidenní války časně ráno a zničil většinu egyptských letadel. Piloti v Káhiře se však nemodlili, nýbrž vyspávali po proflámované noci v nočních podnicích, že ani nestihli nasednout do kokpitů. Je rozdíl, zda se ctí náboženské zvyklosti nebo opilectví. Nevím o tom, že by Židé někdy útočili během ramadánu, nebo když byl hadž do Mekky a kamenování satana...

Muslimové můžou zkrátka cokoli kdykoli a je klid. Vyhodí půl Manhattanu do vzduchu a ještě je Bush s Obamou hájí. Žádná rezoluce Rady bezpečnosti, i když na Izrael dopadlo během dvou let asi 4000 raket z Pásma Gazy. Marné bylo varování Židů. Pokud by dopadl jeden kassám na Brusel, byla by z toho mela. Ale židovský stát? Žádný problém. Dát mu pořádně do těla. Jo, když si naopak Židé dovolí zkrotit Palestince, co si nedají říct ani po tisícím napomenutí, je z toho v OSN poprask. Izrael je na čele zemí, proti nimž vydala Rada bezpečnosti OSN nejvíc rezolucí. Ze 175 těch, které byly přijaty před rokem 1990, jich bylo 97 zaměřeno proti židovskému státu, ani jedna vůči Palestincům. Vskutku objektivní řešení Spojených národů.

Přitom to bylo právě ony, které se zasloužily o vznik židovského státu. Sotva bylo založení Izraele schváleno Valným shromážděním OSN 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100 tisíc židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům.

(První zmínka o existenci izraelského království na území současného Izraele je z roku 1215 před našim letopočtem. Na své stéle ji uvedl egyptský faraon Merenptah, třináctý syn Ramesse II. a královny Isisnofret. Do kamene nechal vytesat zprávu o svém vojenském tažení na Blízký východ, kde stojí též, že “bojoval s příslušníky izraelského království”… Wikipedia: “Po Bar Kochbově porážce v druhé židovské válce (132 - 135 n.l.) se římský císař Hardián rozhodl vymazat identitu izraelské Judeje a začal prosazovat používání názvu Palastina, kterým byla označena celá země izraelská. Podle úhlavních nepřátel Židů - Filištínců. Zároveň došlo k přejmenování Jeruzaléma na Aelia Capitolina. Římané v oblasti zabili či prodali do otroctví velké množství Židů a značný počet Židů také odešel do židovského vyhnanství. Nikdy ale nebylo dosaženo úplného odstranění židovského elementu z Judeje…)

Ve 14 hodin, 10. dne měsíce tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl tedy Egypťany zahájen útok na Bar-Levovou línii, kterou mělo ubránit pouhých 600 vojáků. Byla vybudována koncem šedesátých let na Sinaji při Suezském průplavu jako soustava opevnění a opěrných bodů, jež měla za úkol ničit a zdržovat postupující jednotky nepřítele. Nebyla neprůchodnou obrannou linií v pravém slova smyslu (á la Maginotova línie), ale shlukem pevnůstek, které tam byly postaveny pouze proto, aby na vojáky pozorující prúplav nepadaly granáty a střepiny. S tím, že by ustály frontální útok, se ani nepočítalo. A "pouhých" 600 vojáků tam bylo proto, že se jich tam víc ani nevešlo.

Jak mi napsal Daniel Haslinger, Bar-Levova linie byla pojmenována po generálovi generálu Chaim Bar Levovi, který  se během svého působení v čele generálního štábu zasadil za vybudování této linie a po ukončení svého působení ve funkci se věnoval politice. Ve chvíli vypuknutí Jom Kippurské války byl ministrem obchodu a kvůli momentální bezradnosti ministra obrany Dajana a ministerské předsedkyně Meirové byl jmenován mimořádným zmocněncem a poradcem ve štábu velení jižního okruhu (byl kvůli tomu opět aktivován do činné služby) a významně ovlivnil řízení obrany právě na Sinajském poloostrově. Nepadl v boji ale zemřel v roce 1994.

V době svátku to trvalo přes šest hodin, než bylo na čtyři sta tisíc vojáků v pohotovosti připraveno znovu bránit svou vlast proti 300 tisícům Egypťanů, 60 tisícům Syřanů, 20 tisícům Iráčanů, dalším tisícům Jordánců, Marokánců, Libyjců, Saúdů, Tunisanů, Súdánců, Kuvajťanů i žoldáckým Kubánců. Finance na toto běsnění poskytly protiizraelské alianci arabské státy, zbraně pak SSSR. Na volání premiérky Goldy Meirové o pomoc, zareagoval pouze americký prezident Richard Nixon. Sovětský svaz začal naopak bez váhání zásobovat arabské armády svými nejnovějšími zbraněmi, které přivodily Izraelcům těžké ztráty.

Nixon rozhodl o dodávkách vojenské pomoci Izraeli, mimo jiné stíhaček F-15, jež prošly během jomkipurské války také jedním z vůbec prvních bojových nasazení, když ve dnech 6. až 24. října bombardovaly Káhiru a Damašek. Evropští spojenci ale odmítli poskytnout svá letiště americkým letounům k doplňování paliva. Výjimkou bylo Portugalsko, dovolující přistání na Azorech. Letiště v Lajes bylo klíčovým bodem vzdušného mostu mezi USA a Izraelem.

Izraelská armáda byla vybavena americkými protileteckými raketami Hawk a tanky M-48 Patton. Po zavedení francouzského embarga na zbraně pro Izrael, nedostali Židé již zaplacených 50 stíhacích bombardérů Mirage V. Poté se obrátil na USA, dostali bitevníky A-4 Skyhawk, Do výzbroje byly zavedeny výkonné stíhací bombardéry F-4 Phantom. Pancéřových jednotek byly doplněny na přechodnou dobu (do dokončení vývoje izraelského tanku Merkava) 200 ukořistěnými T-54 a T-55. V USA byly nakoupeny tanky M-60. K dalším tankům patřily starší Shermany a Centuriony s dodatečně namontovanými 105mm kanóny. Dále byly nakupovány v USA samohybné kanóny M-109 a M-107...

Velvyslanec SSSR v USA představil 20. října 1973 plán na ukončení bojů a Saúdská Arábie na protest ohlásila embargo na dovoz ropy do USA. Ve stejný den podepsaly USA a SSSR společný závazek vedoucí k ukončení bojů. OSN zareagovala až 22. října a rezolucí 338/1973 vyzvala všechny strany k ukončení bojů do 12hodin. Zvrácení arabských úspěchů, při němž se nakonec izraelská armáda zastavila jen pár kilometrů od Káhiry a Damašku, stálo životy 2.688 izraelských vojáků.

Izraelské ministerstvo obrany nedávno povolilo po pětatřiceti letech zveřejnění utajovaných materiálů ze zprávy Agranatovy komise o selháních v tzv. jomkipurské válce v říjnu v 1973. Cenný historický materiál obsahuje svědecké výpovědi více než 50 důstojníků izraelské armády a představitelů obrany, včetně Ariela Šarona a Moše Dajana.

Když byl v roce 1906 založen ruskými Židy první kibuc v Palestině, dostal jméno Degania-Chrpa a první dítě, jež se zde narodilo, byl chlapec Moše Dajan, budoucí generál a ministr obrany Izraele. Důvod zaváhání Izraelců byl prozaický; Kritizován byl tehdejší ministr obrany Moše Dajan za to, že odmítl preventivní úder proti arabským silám. Daján sám svědčil, že rozvědka jej před válkou zmýlila co se týče rovnováhy sil a úmyslů nepřítele.

„Měli jsme za to, že naše síly společně se vzdušnými silami budou dostatečné k jejich zastavení,“ vysvětloval s tím, že vojenské velení si bylo „zcela jisté“, že armáda bude schopna odrazit první úder. Ariel Šaron, který v době války byl velitelem obrněné divize Jižní velení, komisi řekl: “Naše síly utrpěly hluboký, bezprecedentní šok, protože izraelská armáda vždy byla armádou vítěznou. V této generaci nebyli lidé jako my, kteří okusili porážku. Byla to armáda, která byla zvyklá vítězit. Nikdy nemusela přestát žádnou porážku…”

Měl ještě v živé paměti rok 1967, kdy za šest dnů Izraelci na hlavu porazili armády Sýrie, Jordánska a hlavně Egypta, jemuž během prvních pěti hodin války zničili skoro celé vojenské letectvo, čítající několik stovek sovětských stíhaček… V důsledku zjištění Agranatovy komise, že národ nechalo napospas jomkipurskému nepřátelskému útoku fatální selhání zpravodajských služeb, vedlo k demisi náčelníka generálního štábu Davida Elazara a náčelníka vojenské zpravodajské služby. Arabové měli přes 12 tisíc mrtvých, jelikož nasadili ve válce větší počet svých vojáků, než kolik jich měla tenkrát aliance NATO v Evropě.

“Jom Kipur je jako Den smíření nejslavnostnější událost v židovském kalendáři, říkáme mu i my, agnostici, šabat šabatů nebo šabat slavnostního odpočinku,” říkal mi Yehuda Bacon z Jeruzaléma, který jako dítě přežil Osvětim, poté se vystěhoval z Ostravy do Izraele, kde se stal akademickým malířem a v roce 1961 svědčil svými kresbami z koncentráku u soudu s Adolfem Eichmannem.

"Během Dne smíření je zakázáno jídlo, pití, manželský styk, používání kosmetických prostředků a toaletních potřeb, nošení kožené obuvi a umývání všech částí těla kromě prstů a očí," vysvětluje mi Petra Linhová z Prahy, po konvertování k judaismu Oranit Machluf, matka dvou dětí, která se vdala do Beer Shevy. Chasidský rabín Šmuel Becalel během modliteb k Jom Kipur říkal: „Když pronášíme slova „provinili jsme se“, měli bychom, se bít do prsou klackem a ne rukou, neboť tak si náš zlý pud myslí, že ho hladíme.“ Rabi Levi Jicchak dodával: „Vládče světa, kdyby nehřešili synové Izraele, kdo by Ti pak pěl tak nádherně tuto modlitbu…?“

“Mám kamaráda ve Slezsku, je to též Žid, co přežil holocaust, ale nevystěhoval se do Izraele; sloužil jako profesionální voják u československé armády,” vzpomínal v Haifě Kurt Lanzer, bývalý parašutista první paradesantní brigády izraelské armády, jenž pochází z Ostravy-Michálkovic, kde se dodnes říká jedné čtvrti po jeho rodině Lanzerovec.

“Říkal mi, že byl jako vojenský poradce v Egyptě během jomkipurské války a že stál na břehu Suezského průplavu, díval se přes vodu na Izraelce a bylo mu divně, že jako Žid stál proti mně a dalším Židům,

Všichni v Evropě by si měli dnes uvědomit, že válka na Blízkém východu pořád jen trvá a trvá a trvá a že ve hře je též naše zpochybňovaná křesťanská tradice, která zahyne, pokud opustíme Izrael, poslední výspu boje proti islamistům… Jak svět přichází nejen o básníky, ale též o Židy…?

EU se oddala islámu; chová se jako zrádce křesťanské Evropy…?

Konec blokády Gazy, aneb Legální vyzbrojování Palestinců a co dál?

(Další komentáře, glosy a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)