Vietnamci se bouří proti Číně, jejíž pracovníci prchají z Vietnamu

Přišlo silácké gesto světového suveréna; Čína začátkem května 2014 přesunula svoji ropnou plošinu do vzdálenosti asi dvě stě kilometrů od vietnamského pobřeží k Spratlyho a Paracelským ostrovům; jde o korálové ostrůvky, u nichž se nachází mimo jiné velké zásoby ropy, Čína je kontroluje od roku 1974. U sporných míst se nedávno střetlo několik čínských a vietnamských lodí, jejichž posádky po sobě údajně jen stříkaly z vodních děl, byť jedno vietnamské plavidlo byla potopeno.

Kupředu levá...Foto: Břetislav Olšer (2)

A byl oheň na střeše, Vietnamcům už došla trpělivost. Přes tisíciletí jejich historie je stíhá jedna válka za druhou; od čínských Mingů, přes Francouze, pak Japonsko, po světové válce opět Francie, po ní USA, aby je vystřídala v pohraničním konfliktu opět Čína a dnes je to znovu Říše středu, která ukazuje svoji moc. Z nouze ctnost; z Vietnamu se tak stal nejhouževnatější národ světa.

V Hanoji a Ho Či Minově městě proto vyrazily do ulic tisíce lidí, stovky jejich krajanů dokonce s křikem byly v Praze i před čínskou ambasádou, kam se na ně hrabou submisivní Ukrajinci. A v zemi "rozpůleného banánu" tisíce Vietnamců zapálily desítky čínských a dalších zahraničních továren a ničily průmyslové zóny na jihu země na protest proti čínské těžbě ropy v Jihočínském moři, na kterou si činí nárok i Vietnam. Vietnamská policie oznámila, že zadržela asi 500 lidí přistižených při drancování, krádežích a žhářství.

V dobách mých cest po Vietnamu se mnou byl v hotelu Ha-Long u Dračí zátoky i Sergej z Ruska, tamní vojenský poradce. Byl to dobrý borec, co se jen smál, jak se jeho bývalý kámoš Barroso, co byl kdysi maoista a šéf portugalských komunistů, přátelil s Arafatem. Pak jsme spolu uspořádali nejeden dopolední večírek a vesele se odměňovali; chlapi pili, baby kuřily a fajně bylo... Heslo dne znělo: "Sajme, sajme, než nás někdo zajme... Zvláště v Cholonu, čínské čtvrti v Saigonu.

Vzpomínky nestárnou. Jako by to bylo včera; někdo zaklepal na omítnutou překližkovou stěnu mého pokoje. Ve vedlejším bydlel Sergej a klepání byl signál, že jdeme do baru. Měli jsme schůzku s mírovými aktivisty US Army, veterány vietnamské války. Santos byl radista B 52. Portorikánec z New Yorku. Z Brooklynu. Dal mi svoji adresu, než se k němu ale dostal, už se vystěhoval neznámo kam. Pili jsme spolu jakamarus, který jsem měl pro velmi zvláštní příležitosti v kufru. Byl sladkohořký a lepkavý. Santos vyprávěl, jak se v Saigonu setkal s bojovníkem Vietkongu, co mu chyběly obě nohy. Prý s ním gestikuloval a ukazoval na nebe, kde prý on letěl a házel bomby i na něho, když měl jen kalašnikova. Dal tím najevo, že možná to byl Santos, kdo má jeho nohy na svědomí. Santos mu chtěl vysvětlit, že byl pouze radista, ale pak toho nechal; bylo by to stejně absurdní. Prostě byl v bombardéru, co létal v "kobercových náletech" a měl na svědomí tisíce mrtvých…

Sergej moc alkoholu nesnesl, byl skoro ve věku, v jakém jsem dnes já. Rýžová vodka byla odporná, byť byl vysoká šarže, ale choval se jako mužik. Vojenský poradce, co si z něho Amíci utahovali. Ale měl svůj příběh, majstrštich o Číňanech, co ještě za války s Američany kradli ze sovětských nákladních vlaků zbraně, děla i tanky pro vietnamskou armádu. Letecká přeprava byla vyloučena. Než vlak dorazil do Haiphongu, byl z poloviny prázdný. Nepomohla ani varování čínské vládě, Vietnamci prý mohli být rádi, že jsou rádi. Po válce pak čínští vojáci na hranicích s Vietnamem používali nakradené zbraně při napadání oblasti kolem Ha-Longu. Prý si jen chtěli vzít zpět to, co patřilo kdysi Mingům. A vedli údajně ideologickou válku; na hranicích měli krámky a prodávali vietnamským negramotným rolníkům magnetofony, rýži, coca colu, průpisky se svlékajícími se dívkami... Ale ne za dongy, nýbrž za buvolí oka či kopyta... Bez nich byla nejpotřebnější zvířata neschopná práce. A pole zůstávala neobdělaná. A magneťáky bez baterií nefunkční...

Fotobrašnu přes rameno, z ní mi většinou čouhala láhev pančované vietnamské Balantains. Bylo kolem 80 procent vlhkosti, k tomu miliony komárů a jiného hmyzu, Vietnam byl zemí s džunglemi a močály, s nejhorším klimatem široko daleko. V pokoji mi pobíhali potkani, co se vynořovali z vody záchodové mísy, a tak se každé ráno hodil náprstek čistého lihu pro vzpamatování a proti červům ve střevech, "balantínkou" se jen udržovala hladina mé mírné intoxikace, co zase ale mírnila vedro a šílenou vlhkost. Pokaždé po vystoupení z klimatizovaného letadla na jeho schůdky, jako bych dostal rázné plácnutí přes obličej napařeným ručníkem...

Vietnamsko-čínské city v mém rozháraném nitru dostaly zabrat. Čínu uznávám jako jednu z nejschopnějších zemí světa, vybudované na dva tisíce let trvajícím císařství, jež se vykázalo řadou bezkonkurenčních světových vynálezů – papírem počínaje a kompasem konče. Čína je nyní rovněž nejzvláštnějším územím, které je lakmusovým papírkem mezinárodní politiky. ČLR vyznává mé ratio, ovšem Vietnam je moje srdeční záležitost. Vietnamce považuji za nejhouževnatější národ světa, který staletí v obranných válkách vzdoruje svým nepřátelům.

Tisícileté období čínské nadvlády nad územím Vietnamu trvalo do roku 938, kdy taktickým bojem porazil čínskou armádu. Francouzští misionáři do Vietnamu přijížděli od 17. století. Panovníci dynastie Nguyen, vládnoucí na území jižního Vietnamu, začali s Francouzi spolupracovat. V letech 1854 - 84 ovládla Francie Vietnam vojenskou silou a učinila z něj svoji Francouzskou Indočínu - Tonkin, Annam a Kočinčínu. Od konce 19. století sílil protifrancouzský odboj, ale během 2. světové války Vietnam obsadilo Japonsko, po jehož kapitulaci vyhlásil Ho Či Min nezávislou republiku. Následná osmiletá válka s Francií skončila v roce 1954 bitvou u Dien Bien Phu s dalšími čtyřmi tisíci zabitými Vietnamci a rozdělením Vietnamu s demilitarizovanou zónou podél 17. rovnoběžky. Začala desetiletá americko-vietnamská válka; obě části země byly opět spojeny 2. července 1976 do společného státu. Daň byla krutá - tři miliony mrtvých, dvanáct milionů tun bomb a 70 milionů litrů herbicidů Agent Orange...

Růst velmocenských ambicí Číny v 60. letech, spolu s čínským radikálnějším výkladem marxismu a vnímáním Sovětského svazu (po odsouzení Stalinova kultu) coby revizionistické, odpadlické větve komunismu, vedly k roztržce, která s různou intenzitou napínala čínsko-sovětské vztahy v letech 1960-1989. Součástí roztržky byla jak čínsko-vietnamská válka, konflikt mezi Čínou a SSSR na řece Ussuri a militarizace dlouhé čínsko-sovětské pozemní hranice. ČLR nasadila do války s Vietnamem v roce 1979 přes 600 000 vojáků a 400 tanků, padlo 6 900 Číňanů. Vietnam šel do bojů se sto tisíci vojáky, přes 20 000 skončilo mrtvých a zraněných. To vše během 18 dnů trvajícího vojenské střetu...

Čínským jednotkám se za celou dobu války podařilo proniknout nejhlouběji asi 40 km do vnitrozemí Vietnamu u města Cao Bang. Pátého března se postup čínské lidové armády definitivně zastavuje a Peking oficiálně oznamuje, že se začíná stahovat z vietnamského území. Ústup byl dokončen 17. března 1979, než se tak ovšem stalo, byly ve vietnamském pohraničí důsledně ničeny veškeré komunikace a hospodářská infrastruktura. Prožil jsem při čtyřech cestách ve Vietnamu pár měsíců; od Saigonu, Mekongu, přes Da-nang a Hue, až po Hanoj, Haiphong a čínské hranice za Ha-longem. Měl jsem možnost mluvit se sovětskými poradci i veterány z USA, slyšel jsem dunění útoků Číny na severní hranici s Vietnamem. Považuji Vietnamce rovněž za nejpracovitější národ na světě. Byl jsem v saigonském Institutu akupunktury, kde léčili ty nejtěžší narkomany. Když jsem byl ve Vietnamu poprvé, nechal jsem si od tlumočnice Maie na našem konzulátu v Ho Či Minově Městě napsat malou cedulku:

“Neumím vietnamsky a sbírám vietnamská rčení a bajky. Pokud nějakou znáte, řekněte mi ji do magnetofonu!” A pak jsem chodil po tržnicích, ukazoval cedulku a nastavoval mikrofon. Nashromáždil jsem tak mnoho bajek či přísloví a pochopil jsem Vietnam i to, jak je pro něj důležitý mír. Mnohé z nich se vztahují i k vietnamskému zvěrokruhu. Na jeho počátku je myš (krysa - čínský zvěrokruh), následuje buvol (kráva - čínský zvěrokruh), tygr, kočka (zajíc - čínský zvěrokruh), drak, had, kůň, koza, opice, kohout, pes a vepř.

Vietnamština je nejen zpěvná, ale i moudrá. V tomto jazyku je spousta krásných přísloví. Velmi výmluvné je rčení: “Muži chválí svá díla a cizí ženy!” Působivá je i moudrost: “Malý jsi, jen když klečíš na kolenou!” Pro dnešní svět se zase hodí: “Jen hluchý se pušky nebojí!” Já jsem si oblíbil varovné rčení, jež se pozvolna hodí k mému věku: “Máš-li sedmdesát a nejsi-li hluchý, ani slepý, nejásej, že máš vyhráno!” nebo: “Ani prsty jedné ruky nejsou stejně dlouhé!” Tomuto pořekadlu je blízké i přísloví: “Ani nejostřejší čepel nepřeřízne vlastní držadlo!” Pro rok tygra je zase charakteristické: „Je snadné namalovat tygra, mnohem složitější je nakreslit jeho kostru…“ A ještě něco pro ženy: “Dům má být obrácený k jihu a žena má mít své ženství…!“

Inkriminované korálové ostrovy před měsícem pro výstrahu jednou přeletěly jako obvykle americké bombardéry B-52, ovšem po prvním pokusu toho nechaly, jelikož Peking učinil vážné varování a USA zatáhly ocas mezi nohy a přestaly provokovat, resp. začaly se chovaly tak, jak nařizuje obchodní desatero: Nedráždit jedovatého hada bosýma nohama. Neuvěřitelnou provázanost čínské politiky a světového byznysu přinesla studie německých vědců z univerzity v Göttingenu. Zemím, jejichž vysocí představitelé se setkali s tibetským duchovním vůdcem dalajlámou, poklesl export do Číny v následujících dvou letech v průměru o 8,1 procenta.

Podle studie nazvané "Dalajlama efekt" se vliv schůzek s tibetským duchovním vůdcem na export začal projevovat po nástupu čínského prezidenta Chu Ťin-Tchaa do funkce v roce 2002. Setkání se čtrnáctým Dalajlámou nejvíce postihlo export strojírenských výrobků a dopravních prostředků. Ostatně, jak bylo v minulých letech a dnech vidno zříti, také Češi zaujali k Číně velmi podlézavý, říká se že pragmatický postoj. Kromě pokrytce Václava Havla se prosadili Václav Klaus, Miloš Zeman, Petr Nečas i současný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, podle nichž Česko nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoli podobě. z_pekingu_do_lhasy.pps

Proč všichni tolik prahnou po Číně a jsou schopní a ochotní nemyslet na nic jiného, než na byznys a peníze? Kdyby Rusko mělo nakoupeno stejně jako Čína státní dluhopisy USA za tři biliony a k tomu, kdyby mu Spojené státy ještě dlužily další dva biliony dolarů, také by se k němu chovalo EU, USA a NATO mnohem shovívavěji a nejenže by uznaly platnost krymského referenda, ale ještě by Rusku podstrčily jako bonus Osétii, Abcházii a celou východní Ukrajinu; zkrátka větší bere a basta...

Internetový politologický časopis e-Polis: ...Kromě projevů své vojenské síly se ale Čína snaží dosahovat svých cílů také na diplomatickém poli. Tento nástroj zahraniční politiky se začal stávat klíčovým především po schválení Úmluvy o mořském právu v roce 1982. Pro úspěšnou argumentaci na mezinárodním poli si Čína našla řadu důkazů o tom, proč na Spratlyho a Paracelské ostrovy má právo právě ona. Vedle přímého obsazování dříve nezabraných ostrovů se Čína opírá hlavně o historické a archeologické důkazy. Její suverenita nad tímto územím údajně začala za vlády dynastie Sia, která v Číně vládla mezi 21. a 16. stoletím před naším letopočtem. Argumentují tím, že Číňané jako první ostrovy objevili, pojmenovali, zanesli do map a také zařadili pod správu svého impéria.

Kromě ropy a zemního plynu se v oblasti kolem ostrovů nacházejí i další suroviny jako je fosfor, cín, hořčík, kobalt a měď. Dále je v této oblasti rozsáhlý rybolov. Každý rok se zde vyloví zhruba 5 milionů tun ryb, což tvoří téměř desetinu světových úlovků. Jihočínským mořem musí proplout až 70 % jejího importu ropy pocházející především z Afriky a zemí Blízkého východu. První údaje o nárocích Vietnamu na Spratlyho a Paracelské ostrovy sahají teprve do 70. let 20. století. Hlavním důvodem bylo rozdělení na Vietnamskou demokratickou republiku a Vietnamskou republiku, přičemž oba státy od 50. do 70. let zastávaly odlišnou politiku vůči sporným ostrovům. K oficiální demonstraci zájmů Vietnamské republiky ale došlo až v roce 1971, kdy vydala „Deklaraci o svrchovanosti Vietnamské republiky nad Paracelským a Spratlyovým souostrovím“.

Inu, Vietnam bude zřejmě dál chudým příbuzným Číny, nejbohatší země světa a jeho ústřední věřitelky, jež vyžaduje vlídné zacházení; peníze jsou v důležitosti vždycky až na prvním místě. Proto o lidských právech a Tibetu ani muk. I taková je dvojí tvář šéfů diplomacie Západu, co se rozhodli nikdy neusilovat o samostatnost Tibetu a naopak podepsat smlouvu třeba s ďáblem o věčné a ničím nenarušitelné celistvosti Číny, včetně Spratlyho a Paracelských ostrovů...

Snímky nejhouževnatějšího národa i všeho schopné Číny Břetislav Olšer

Depeše pekingské ambasády USA...

Jak být zadobře s Čínou…

Al-Kájda zase v Iráku...

Může Čína za to, že...?

Další komentáře, glosy, reportáže a ukázky z knih na webech olser.cz, bretislav-olser.enface.cz a na mém facebooku.