Zemřel Ariel Šaron – jestřáb jestřábů, král Izraele a buldozer Arik

Někdejší izraelský premiér Ariel Šaron, přezdívaný "Arik" a později také "král Izraele" se narodil jako Ariel Scheinermann 26. února 1928 v kibucu Kfar Malal v Palestině, kam jeho rodiče utekli před pogromy v Sovětském svazu. Včera zemřel. Osm let byl v kómatu, kdy po mozkové mrtvici lékaři prohlásili, že jeho mozek přestal reagovat a že žil jen zásluhou umělého dýchání. Přesto ho jeho synové odvezli do farmy v Negevské poušti...  

Ariel Šaron a škodovka...Foto: Břetislav Olšer (2)

Vzpomínám si na svoje setkání s tímto nezvyklým politikem. Byl podvečer 27. února 2003 – pár hodin před mimořádnými volbami, které měly být zřejmě těmi nejméně zajímavými v historii Izraele, zato nejvíc hlídanými. Den narozenin premiéra Izraele Ariela Šarona.

„Půl století si naši politici dělali kariéru z tlachání o míru a k ničemu to nedospělo. Naopak jsme klidu bez zbraní vzdáleni jako nikdy předtím a máme po padesáti letech vítězných válek znovu strach o existenci svého státu!“ mávl rukou rezignovaně přítel David, když jsme seděli u něho v kuchyni u arabské kávy.

„Proto budou dávat svůj hlas Likudu i bývalí voliči levicové Strany práce,“ tvrdil sveřepě jeho soused Eli. „Generál Šaron je prý jedinou pevnou rukou, která nás může zachránit, ale kdyby bylo po mém…“
„A co by bylo, kdyby bylo po tvém?“ vyzvídal jsem.
„Každé palestinské rodině bych dal milion dolarů, aby se z Izraele vystěhovaly a už k nám nesměly ani páchnout!“ řekl Eli sebejistě. „A po celých hranicích bych postavil vysoký plot s napětím devět tisíc voltů!“
„To by spolklo tak půl bilionu,“ nedůvěřivě jsem počítal. ,,A kilometr takového plotu by stál dva miliony dolarů.“
„A kolik dolarů jsme už vydali na zbrojení? A to nemluvím o ztrátách na lidských životech,“ nedal se Eli zviklat. „A ještě živíme Araby, kteří nechtějí pracovat a množí se jako myši…“

Stovky akreditovaných novinářů měly zbytečně přemrštěný zájem být u toho, když vloží svůj volební lístek do urny šéf nejsilnější politické strany a podle průzkumů jasný vítěz voleb. Tisíckrát ohrané žurnalistické klišé, přesto vydavateli pořád přísně vyžadované. Tím šéfem byl premiér Ariel Šaron a vítězem jeho strana Likud, těch šťastných vyvolených mezi šesti sty žurnalisty, fotoreportéry a televizními kameramany z celého světa, kteří si mohli „jestřába jestřábů“ při tomto úkonu zvěčnit, však bylo vybráno pouze dvacet.

„Kdy a kde bude pan Šaron volit?“ zeptal jsem se ve volebním středisku Likudu na telefonním čísle 03-6210605, na němž bylo možné se v šesti jazycích dozvědět klíčové informace o volebním scénáři premiéra židovského státu.

„Jeho obvod je tentokrát v Jeruzalémě, volební místnost se nachází v jedné z tříd gymnázia Marcuse Ziva. Volit bude přesně v osm ráno. Vybraní novináři tam musejí být už v šest hodin, aby stačili absolvovat bezpečnostní prohlídku,“ uslyšel jsem lakonické sdělení.

„Máš štěstí, že ti to zvedli!“ smál se můj velvyslanecký průvodce Tomi Shved z Tel Avivu. „Kdysi prý měli za Jicchaka Šamira na vládě záznamník, z něhož se ozývalo: Nevíme sice, co po nás chcete, ale naše odpověď v každém případě zní: Ne!“

„Mám hlavně štěstí, že váš premiér nevolí na své farmě v Negevské poušti!“ zamnul jsem si ruce. „To bych musel vyrazit už před týdnem a vzít si protiatomový skafandr…“

Museli jsme z domu Tomiho vyjet před šestou, abych si definitivně zajistil přes telefonáty svým přátelům možnost vyfotografovat premiéra. Po půlhodině přešlapování a přímluvném zákroku Tomiho jsem šel k osobní prohlídce a pak jsem musel rozložit své fotoaparáty do posledního šroubku. Pochopil jsem, že izraelský premiér je skutečně po dvojici Bush – Castro třetí nejhlídanější osobou světa. Pak mě šéfka bezpečnostní služby Šabak odvedla do volební místnosti, kde mi ukázala na čtyřicet centimetrů čtverečních parket mého dočasného životního prostoru v učebně pro výtvarnou výchovu a určila tak mé neměnné místo za hlídanou novinářskou zástěnou, kde již měly prestižní decimetry obsazeny hvězdy CNN, BBC a Reuters.

Ariel Šaron, vlastním jménem Ariel Scheinermann, zvaný Arik, přišel jako každá správná celebrita až deset minut po osmé a vzápětí bylo v nevelké třídě s vystěhovanými lavicemi přetěsno, jelikož členové jeho ochranky svým počtem málem předčili i množství přítomných žurnalistů. Následovalo podání ruky se členy volební komise, obligátní odchod za plentu, kde se zřejmě složitě rozmýšlel, má-li dát hlas sám sobě, nebo někomu jinému.

Když vykročil z tajemna paravánu, napřed jen ostražitě vykoukl, jakoby zaváhal. Pošetile mě napadlo, že se ten malý velký muž snad něčeho lekl, nebo se ostýchal… Spíš byl ale věčnými nervy s Palestinci a jim fandícím světem otrávený a především unavený a nemocný. Možná si říkal, že už má odzvoněno a že by patrně bylo ze všeho nejlepší, kdyby Likud prohrál a on se mohl zavřít na své farmě a celou politiku konečně poslat, kam si zaslouží. Nebo by se vrátil do mošavu Kfar Malal, kde se 27. února 1928 narodil.

Svou jednoaktovku zakončil už zase sebejistým příchodem k urně a vložením volebního lístku s patřičným pózováním na všechny strany. Do zvuku cvakání spouští a záblesků fleší řekl pár vět pouze pro izraelskou televizi. V hebrejštině vzkázal všem plnoletým Izraelcům, aby se v hojném počtu dostavili k urnám, jelikož fakt, že spousta oprávněných voličů byla zatím k volbám lhostejná, ho zjevně dráždil.

„Můžete nám to říct ještě anglicky?“ žadonil jsem. Marně.

Zvědavě jsem si státníka s nejvyšší nadváhou mezi všemi premiéry světa prohlížel. Napadlo mě, nad čím asi právě přemítá, jestli vůbec novináře vnímá, a když ano, co si o nich myslí a jestli se bojí, když mu chce ustřelit hlavu každý druhý muslim od Djakarty až po Dallas, nebo zdali se dá na strachu o vlastní život zvyknout.

Možná, že ho funkce předsedy vlády a neomezená moc už vůbec nebavily a že by to vše klidně vyměnil za rybaření v Eilatu; jen sám se svojí druhou manželkou a bez věčných studentů asijských bojových umění za zadkem. Nebo by se odstěhoval na řecký ostrůvek. Bylo veřejným tajemstvím, že ho chce koupit a postavit na něm casíno. Nakonec odvolil a nemocně se s přivřeným levým okem, s metr šedesáti sedmi výšky a se sto padesáti kilogramy živé váhy a s ještě větší hmotností své nedozírné, leč vrtkavé moci, odbatolil.

Kolik vody v Jordánu by asi vytlačil ten premiérský metrák a půl člověka, jenž se v ničem jiném zásadním od ostatních nelišil. Přesto byl ten metrák a půl mnohem těžší, než stejná hmotnost běžného smrtelníka, jehož navíc netížila zodpovědnost za válku a mír, za životy a smrt, a jehož slova neměla ani setinu hmotnosti slov izraelského premiéra. Inu, váha osobnosti je nad váhu všech tukových vrstev… Měl sice stejný metabolismus, stejné vyměšování a jako každému savci mu chyběly žábry, přesto byl jiný. Metrák a půl hmotnosti, k níž se poutala pozornost celého světa, kvůli níž se vedl protiteroristický boj, způsobila na Chrámové hoře takový chaos, že všemožné bezpečnostní rady a parlamenty planety znovu posilovaly obrany vlastních států i svých zájmových teritorií ve zcela cizích zemích.

S fascinací jsem pozoroval toho obyčejně neobyčejného člověka z masa a kostí, s cukrovkou, nemocným srdcem i pochroumanými nervy a klouby, a snažil jsem sám sobě vysvětlit, kde se v tom dýchavičném organismu v temněmodrém obleku vzala moc ovládnout pevný bod nedotknutelného Jeruzaléma a pískat tak, aby se podle něho točila celá zeměkoule. Možná kdyby někdo prozkoumal jeho geny, nebo šedou mozkovou kůru, lidstvo by se konečně dozvědělo, jak se rodí diktátor jen s velmi těžce omezitelnou mocí. Třeba svůj mozek daruje vědě. Nedokázal jsem si srovnat v hlavě, proč něco nedělal se svojí nadváhou. Copak se necítil trapně s tím břichem, když se postavil před kamery po boku udržovaných štíhlých vysokých šviháků, jakými byli Blair, Juan Carlos nebo Bush?

Neměl doma zrcadlo a nedíval se na televizi? Měl přece šekelů jak želez a nejlepší doktory, mohl by v pohodě držet ty nejúčinější diety světa. Nebo si nechat udělat liposukci. Určitě mu ta kila dělala ohromné potíže. Se zdravím, s pohybem. Toho funění a pocení… A co vysoký krevní tlak a insulin? A jak dlouho už asi neobcuje..?Nedařilo se mi srovnat si v hlavě, proč do toho ti političtí pošetilci vůbec lezou. Víc nervů než peněz. A i kdyby si pro své výdělky pronajali polovinu švýcarských bank, asi by si těch kont v tom stresu moc neužili. Každé sousto jim muselo váznout v krku, jestli není otrávené, sotva si dali k uchu mobil, museli se strachovat, že jim exploduje, nastartují motor auta a rozbolí je žaludeční vředy…

Chápal jsem, že si musím vážit každého izraelského premiéra, Šarona nevyjímaje. Už pro jejich odvahu. Zatímco v Evropě byl takový post dobrým byznysem, v židovském státě se z něho stalo strkání hlavy do oprátky. Jakápak kariéra, když takovému politikovi hrozila každý den násilná smrt, musel o sobě číst, jak utiskuje ubohé Palestince, kteří snili jen o jeho smrti, o smrti všech Židů, čelit mezinárodním soudním tribunálům a zapomenout na slovo soukromí.

Vyčítali mu, že počátkem osmdesátých let nezabránil jako generál izraelské armády v Libanonu vyvraždění Palestinců v utečeneckých táborech Šabra a Šatíla. Útok sice provedly křesťanské libanonské milice v čele Eljásem Hubajkou, ale Izraelci mu bezčinně přihlíželi. Neosobní hlasovací akt skončil a číhající novináři museli zůstat v učebně pod kuratelou vnitřní bezpečnostní služby ještě deset minut, aby Ariela Šarona nedovoleně nevyblýskli a nezabrali kamerou. A probůh, co kdyby brnkli mobilem arabským ostřelovačům, kterým směrem se premiérova neprůstřelná kolona od gymnázia vydala.

Z hlediska fotoreportérů tak byl nejatraktivnější a nejlépe placený úkon mimořádných izraelských voleb 2003 jen šerou minulostí. A izraelští voliči už stejně dopředu věděli, že jim žádné výsledky voleb mír s Araby ani bezpečný život během nejbližších dvaceti let stejně nezaručí. Jen zbytek světa dál naivně věřil, že se přece jen stane v Kristově svaté zemi nějaký lurdský zázrak, bude postaven třetí chrám a něco se změní k lepšímu, nebo alespoň v menší zlo. I to je však nyní ohroženo…

Když Izrael stáhl své vojáky z pohraničí s Libanonem, měl tehdejší premiér Ariel Šaron pocit, že tak činí dobro pro svatou věc - mír na Blízkém východě. Kdo měl pořád odolávat zasedáním Rady bezpečnosti a rezolucím OSN proti okupaci částí Libanonu izraelskými vojáky…? V květnu 2000 ukončuje Izrael přítomnost svých vojáků na území jižního Libanonu a naplňuje rezoluci RB OSN č. 425 stažením svých vojsk. Poté převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti Shabba farms a brzy na to i v celém Libanonu.

Sotva ukázal poslední izraelský voják záda, Hizballáh ožil, dal se v klidu do posilování svých pozic a dozbrojování, v čemuž mu vydatně pomáhal Írán a Sýrie. A neuplynulo ani šest roků a teror v Libanonu kulminoval. Jednalo se o raketový útok Hizballáhu na město Šlomi, při níž bylo 8 vojáků zabito a dva uneseni - Eldad Regev a Ehud Goldwasser. Vypukl tragický vojenský střet, v němž si Izrael naivně myslel, že si s Hizballáhem snadno poradí. Ariel Šaron, který v době války byl velitelem obrněné divize Jižní velení, komisi řekl: “Naše síly utrpěly hluboký, bezprecedentní šok, protože izraelská armáda vždy byla armádou vítěznou. V této generaci nebyli lidé jako my, kteří okusili porážku. Byla to armáda, která byla zvyklá vítězit. Nikdy nemusela přestát žádnou porážku…” Měl ještě v živé paměti rok 1967, kdy za šest dnů Izraelci na hlavu porazili armády Sýrie, Jordánska a hlavně Egypta, jemuž během prvních pěti hodin války zničili skoro celé vojenské letectvo, čítající několik stovek sovětských stíhaček…

Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf se rozhodl k šokujícímu kroku. Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima – Vpřed. Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před nadcházejícími mimořádným volbami. Jeho mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadníky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Gazy stejně nevedla k tolik očekávanému míru. Že jeho Vpřed už učinil první kroky vzad…

“Proklínám tě, Šarone!” křičel na něho zoufale jeden z židovských osadníků ze Samaří, když ho izraelští vojáci násilím v poutech odváděli z jeho vyklízené osady. „Za tuto zradu tě Bůh ztrestá…!”

Jak napsal pro IsraelNationalNews.com, teroristická organizace Hamás - „Hnutí islámského odporu“ - právě zveřejnila statistické údaje, které jsou v jasném rozporu s představami zastánců plánu někdejšího premiéra Ariela Šarona na jednostranné stažení z Pásma Gazy z roku 2005, podle nichž mělo toto stažení vést k míru. Hamás se rovněž přihlásil k odpovědnosti za masakr v jeruzalémské židovské škole ješivě Merkaz ha-rav. V noci 6. března 2008 vstoupil do ješivy Alaa Abu Dhein, Arab z východojeruzalémské čtvrti Džabel Mukaber, a začal střílet. Zavraždil osm a zranil dalších 15 studentů, než byl zastřelen…

Potvrdily se tak předpovědi izraelských nacionalistů, že po vyhoštění téměř deseti tisíc Židů z jejich osady Guš Katifu a stažení izraelské armády z Pásma Gazy, dojde k eskalaci raketových útoků. Plných 69 procent z téměř 11 tisíc minometných a raketových útoků bylo uskutečněno až po zmíněném izraelském stažení armády i osadníků. Ústupky Šaronovy vlády rovněž neovlivnily počet sebevražedných atentátů a dalších útoků. Celkem 1053 z celkového počtu 1808 teroristů Hamásu, zabitých od vzniku teroristické organizace před 23 lety, zemřelo až po roce 2006, kdy Hamás zvítězil ve volbách do palestinské samosprávy. Izraelský levicový prezident Izraele Šimon Peres tuto okomentoval: „Nepředstavoval jsem si, že opustíme Gazu a oni na nás odtamtud budou střílet Kasámy - po domácku vyrobené rakety.“

Jako odpovědi se mu nyní dostalo prohlášení jeho „kolegy“: „Ve státě Palestina nebude pro Židy místo“, prohlásil předseda arabské samosprávy Mahmud Abbás novinářům v Ramallahu a dodal, „Řekli jsme to už mnohokrát a nic na tom neměníme, v našem státě, s hlavním městem Jeruzalémem, nesmí žít žádný Žid.“ Opětovně zdůraznil, že „Izrael musí přijmout arabské uprchlíky po roce 1948 (700 tisíc), dnes skoro dva miliony, ale stát Palestina bude pro Židy uzavřen.“ Přitom izraelskou snahu po uznání Izraele jako židovského státu Arabové označují za rasismus. Přijímat tedy imigranty…? Nová zpráva izraelského ministerstva zdravotnictví uvádí, že mezi nakaženými virem HIV je přes 17 procent imigrantů, tedy i tzv. palestinských uprchlíků. Mezi nakaženými TBC tvoří imigranti minimálně 13 procent, když tato nemoc byla mezi Izraelci dávno vyléčena.

Ariela Šarona postihla mrtvice zhruba půl roku poté, kdy provedl likvidaci židovských obcí v Pásmu Gaza a v severním Samaří a před tím, než stačil prosadit likvidaci dalších obcí v Judeji a Samaří. Dne 4. ledna 2006 upadl do kómatu. O šest měsíců později byl převezen do nemocnice Šeba, odkud ho minulý měsíc po čtyřech letech komatu převezla jeho rodina do svého sídla v Negevské poušti. Pokud by byla pravdivá zpráva, že nelze detekovat jeho mozkové funkce, znamenalo by to, že je mrtev, neboť moderní medicína odvozuje smrt člověka od ukončení funkcí mozku.

Ra’anan Gissin, poradce a osobní přítel bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona novinářům sdělil, že lékaři nedokáží najít žádné známky Šaronových mozkových funkcí, ale jeho rodina jej nechce odpojit od respirátoru, protože „věří, že se zotaví.“ Mluvčí Lékařského centra Šeba (Sheba Medical Center) uvedl, že ve stavu Ariela Šarona nedošlo k žádným změnám a je stále v bezvědomí a dýchá s pomocí respirátoru.

Ariel Šaron počátkem 70. let 20. století koupil ranč zvaný Sykomorová farma v jižním Izraeli na severním okraji pouště Negev, poblíž města Sderot. V roce 2000 zde byla pohřbena jeho druhá manželka Lilly Šaron. O farmu se starali i jeho synové Omri a Gil´ad.

Inu, přestože Ariel Šaron zemřel již před osmi roky, kdy ho postihla těžká mozková mrtvice, jeho rodina však věřila, že získá jednou vědomí. Zemřel...

Snímky Břetislav Olšer

Nechybovat jako ve válce s Hizballáhem, aneb Riziko příměří…?

http://www.youtube.com/embed/RtgbvotqVFE?rel=0

Jaký je rozdíl mezi klinickou a politickou smrtí…?

Ničí obezita mužské charisma, nebo čím břichatější, tím víc sexy..?

Géniové ztracení ve vražedných kleštích Blízkého východu…?

Sedmý rok kómatu Ariela Šarona; jeho rodina věří, že procitne…?

Další glosy, komentáře, reportáže a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz(http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)- http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php