Byl to náhoda nebo osud, když se v izraelském Tel Avivu setkaly dva štáby české televize. Jeden natáčel dokumenty o Židech, kteří přežili děsivý holocaust, druhý se právě vrátil ze země vycházejícího slunce, kde si připomněl jinou vyvražďovací šílenost; bombardování Hirošimy a Nagasaki.
Ilustrační foto...
Zatímco v Izraeli si šumný pražský štáb připomněl v rámci seriálu "Šumné stopy" české architekty, tvořící v židovském státu, mj. Petra Erbena, stavitele a realizátora staveb architekta Alfreda Neumanna, v Japonsku zase Antonína Raymonda, Bedřicha Feuersteina, Jana Josefa Švagra a Jana Letzela, jehož Průmyslový palác odolal atomovému útoku na Hirošimu. http://www.email.cz/web-office/msmC7cyBXTr9NXJ5zrnakwmV7w_YbtNFuISah_LyeDzildqis83K0e5dMGf66TzzN3VIO-M/Hiroshima_ou_DetroitCZ.pps
Když 6. srpna 1945 zamířil americký bombardér Enola Gay k japonským ostrovům, nesl na své palubě nejničivější zbraň, jaká kdy byla vyrobena. Její použití bylo jedním z nejzávažnějších politických rozhodnutí všech dob. Po obrovských ztrátách americké námořní pěchoty na Okinawě a Iwo Jimě a při údajné, nicméně účelové perspektivě dalších měsíců a let těžkých bojů nakonec prezident Harry Truman rozhodl o použití atomově bomby. V prvních dvou až čtyřech měsících po shození bomb zahynulo v Hirošimě 90 000 - 166 000 lidí a v Nagasaki na 80 tisíc lidí, z toho v každém městě téměř polovina zemřela v prvním dni. Zdravotnické oddělení Hirošimy odhaduje, že lidé, kteří byli zabiti v první den, v 60 procentech zemřeli na ozáření nebo uhořeli v plamenech, třetina z nich našla svoji smrt pod padajícími troskami a zbytek z ostatních příčin.
V Japonsku Jan Letzel společně s inženýrem K. J. Horou založil firmu Letzel a Hora, později tam působil také jako obchodní atašé československého velvyslanectví. Jeho nejznámější stavbou je Průmyslový palác v Hirošimě, s níž v září roku 1923 zažil v Tokiu tragické zemětřesení. Průmyslový palác v Hirošimě vyprojektoval na zakázku hirošimské prefektury. Třípatrový secesní palác se železobetonovou konstrukcí vyzděnou cihlami měl sloužit k obchodně-výstavním účelům. Jeho osud se naplnil ráno 6. srpna 1945, kdy ve výšce 600 metrů šikmo nad ním vybuchla atomová bomba „Little Boy“. Kostra celé stavby, která mohutnou explozi vydržela, se stala jakýmsi mementem této katastrofy a zůstala zachována i v době celkové rekonstrukce Hirošimy. Pro ruiny Průmyslového paláce se vžil název “atomový dóm” a dnes je toto památné místo také na seznamu památek UNESCO.
Přesně před osmašedesáti roky, 6. a 9. srpna 1945, tak postihla Japonsko jaderná katastrofa - města Hirošima a Nagasaki byla přece jen zničena atomovými bombami USA. Okamžitě zahynulo v okruhu tři a půl kilometru přes 105 tisíc obyvatel, dalších dvě stě tisíc zemřelo v následujících měsících na ozáření. Samozřejmě, že to není v podstatě nic proti holocaustu a osvětimským krematoriím, ale také to přece jen byli nevinní civilisté. Kdosi mi říkal, že se na to nesmím na Hirošimu a Nagasaki dívat současným pohledem, že tenkrát byla úplně jiná situace, než je dnes.
Šumný architekt Vávra v Tel Avivu s režisérem Lipusem... Snímek Břetislav Olšer
Vedoucí projektu Robert Oppenheimer, který měl ve svém, týmu i fyzika Samuela Cohena, odhadoval, že výbuch může zabít až 20 000 lidí, což všechny šokovalo. A to ještě neměli ani ponětí, že to bude až šestkrát tolik obětí. Návrhů na použití jaderných bomb bylo několik. Byla zvažována i demonstrace na nějakém pustém místě v Japonsku, aby se předešlo velkým ztrátám na životech. Nakonec byly tyto, nepříliš realistické návrhy zavrženy z čistě praktických důvodů. Koho by vyděsily, pokud by nic a nikoho nezničily? Jaderná zbraň měla velký plošný účinek a ani její použití proti městům, která už skoro lehla popelem, nemělo smysl. Nakonec musela být „vybrána“ čtyři města, jež se do té doby náletům zápalnými pumami vyhnula a nebyla příliš poničena.
Hirošima, Kókura, Kjóto a Niigata. Kjóto bylo ale na poslední chvíli vyškrtnuto na přímluvu profesora Reischhauera kvůli velkému počtu památek a starobylých chrámů. Američané nechtěli vypadat před světovou veřejností jako naprostí barbaři. Místo toho se na seznamu ocitl velký přístav a průmyslové centrum Nagasaki. Japonsko tak zůstalo jako cíl prvního a zatím posledního jaderného útoku v dějinách lidstva. Prvním terčem byla Hirošima. Osmé největší město té doby v Japonsku bylo významným vojenským přístavem, s rozsáhlou průmyslovou výrobou. Ve městě sídlila vojenská posádka, tvořená 40 000 muži převážně 2. vševojskové armády. Osádky letadel nevěděly přesně, jakou zbraň mají na palubě, věděly jen, že je velmi účinná. Bylo jim sděleno, že výbuch asi zničí vše v okruhu tří mílí a že musí okamžitě z místa exploze odletět, aby se tlaková vlna nesmetla. A tak 6. srpna 1945 dopadla na Hirošimu uranová bomba „Little Boy“ s tritolovým ekvivalentem 20 kt.
Více než 75 000 lidí zahynulo okamžitě, dalších 200 000 postupně na následky ozáření a japonský císař už sumíroval kapitulaci, kdepak pokračování války a už vůbec ne několik let a miliony obětí. Přesto bylo Američany rozhodnuto o použití i druhé bomby. Když patřičné prozkoušení a otestování této výjimečné zbraně, tak důkladně. Cílem byla Kókura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny. Ale nad městem se však objevila hustá oblačnost, proto velitel letounu Charles Sweeney zvolil náhradní cíl a do dějin se tak tragicky zapsalo Nagasaki. Plutoniová bomba „Fat Man“ měla větší ráži (22 kt TNT), ale ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě.
Zhruba před půl stoletím začal historik Gar Alperovitz veřejně obhajovat tezi, že Japonsko bylo připraveno se vzdát, a nejspíše by to udělalo už před začátkem americké invaze, která byla plánována na 1. listopad 1945. A jaký je pohled jednoho z Alperovitzových názorových následovníků, Američana Warda Wilsona. Je autorem knihy "Pět mýtů o jaderných zbraních" (Five Myths About Nuclear Weapons), ve které se věnuje i otázce, zda druhou světovou válku skutečně ukončily atomové bomby dopadající na Hirošimu a Nagasaki. Jeho názory si můžete přečíst také v rozsáhlém textu pro časopis Foreign Policy, který je v podstatě úryvkem z knihy.
„Stále se bude diskutovat o tom, jestli použití tak hrozných zbraní nebylo vůči Japoncům příliš kruté. Odpovídám, nebylo!“ napsal ve svém blogu Jan Ziegler. Ano, pan Ziegler nepochybuje, neváhá, je naplněn absolutní jistotou; pravda je přece jen černobílá. On, historik a pamětník, to ví na sto procent, neomylně. Já však ctím slova pana Voltaira, proto nechám jeho názor doznít… “Japonci se předtím v masovém měřítku dopustili krutých válečných zločinů včetně brutálních vražd statisíců a možná milionů civilistů včetně žen a dětí. Proto takové pseudohumanistické lítosti urážejí jejich oběti. I v Evropě ve válce proti Německu vraždila Rudá armáda německé civilisty včetně žen a dětí, ovšem výtky v tomto případě jaksi nejsou slyšet…“
K tomu lze dodat jediné… Japonské vedení se v roce 1945 obávalo, že by se k válce mohl přidat i Sovětský svaz. Ten zbytku Spojenců slíbil, že asijskou frontu otevře do tří měsíců po skončení války v Evropě. Termín se blížil a 17. července 1945 byla proto Američany napadena čtyři města: Oita, Hiratsuka, Numazu a Kuwana. Oita a Hiratsuka byly zničeny více jak z poloviny, Kuwana ze 75 procent a Numazu bylo prakticky srovnáno se zemí, když bylo bombardováním a požárem zničeno z více jak 90 procent. O tři dny později byla napadena další tři města, z nichž Fukuki bylo zničeno z více než 80 procent. A v noci na 22. července bylo bombardováno dalších šest měst a jedno z nich, Ičinomija, bylo zničeno z více jak tří čtvrtin. Druhého srpna došlo k náletům. Tojamo (kolem 150 tisíc obyvatel) bylo zničeno z více jak 99 procent. V nadcházejících dnech ještě potkala stejná hrůza i jiná čtyři města. A pak přišel 6. srpen, kdy byla napadena Hirošima.
Jinými slovy: z 26 měst bombardovaných ve třech týdnech před Hirošimou byla třetina zničena z větší části než Hirošima. Rozsah jaderného útoku prvními atomovými zbraněmi také nebyl o mnoho větší než u kobercového bombardování běžnou municí při velkých náletech předtím. Těch se účastnilo až 500 strojů najednou, každý nesl 8 až 10 tun bomb. Velké nálety, jako ten nejničivější na Tokio, tak města zasypaly 4 až 5 kilotunami TNT. První dvě jaderné zbraně měly sílu 16,5 (Hirošima) a 20 kilotun (Nagasaki). Proč by tedy útok na Hirošimu měl být nějak výjimečný proti spoušti předchozích týdnů? Proč se Japonci nevzdali někdy po zničení 66 měst před Hirošimou? Kam se vytratil hlavní argument USA, že koho by vyděsily, pokud by nic a nikoho nezničily? Copak přes dva tucty zcela zničených měst byl malý děs? Nakonec tak USA naplnily jen hrůzný sen houfu japonských generálů, co si chtěli hrát na alibisty před civilním národem, že prohráli válku...
Atomová zbraň měla proto ve vzniklé situaci svůj význam i pro Japonsko, což tvrdí i Wilson. I v tom, že se hodila japonskému vedení k vytvoření "příběhu nevyhnutelné porážky". Díky ní mohli japonští představitelé tvrdit, že válku neprohráli oni a jejich rozhodnutí, ale nová zázračná zbraň nepřítele, proti které nebylo obrany. Dokázali tak ospravedlnit a zároveň zakrýt katastrofální situaci, do které svou zemi zavedli: 80 procent větších měst bylo vybombardovaných a z velké části zničených. Armáda za sebou měla jen řadu porážek. Letectvo nedokázalo ubránit zemi před nálety, námořnictvo bylo v podstatě zničeno, či se muselo ukrývat v přístavech. Obyvatelé hladověli a průmysl byl zničený. S Hirošimou a Nagasaki se náhle nabídla geniální možnost úniku ze stahující se smyčky lží: nepřítel disponuje něčím strašlivým, a boj je tedy zásahem vyšší moci předem prohraný.
Použití atomové zbraně proti jeho obyvatelstvu náhle proměnilo Japonsko z brutálního agresora v politování hodnou oběť nových, strašlivých sil. Odkaz na brutalitu Spojenců, přesněji Američanů, by se také mohl hodit u případného soudu, který japonským představitelům musel tanout na mysli. V té době totiž už v Evropě začaly procesy s nacistickými pohlaváry. Tvrzení o rozhodujícím účinku atomových zbraní ostatně muselo vyhovovat i americkým představitelům. Zvyšovalo prestiž americké armády i celé země. Navíc projekt Manhattan stál dvě miliardy dolarů (zhruba 50 miliard v dnešních dolarech), takže bylo záhodno demonstrovat jeho úspěch. Z pohledu USA byla druhá světová válka jen především válkou v Pacifiku. Její začátek vyznačuje Pearl Harbour a konec atomový hřib nad Nagasaki. Tedy ždáné desítky miliony mrtvých Rusů, boje o Leningrad, Stalingrad, Kursk, Duklu, ani vyloděni v Normandii a obsazení Berlína... Nic, jen válka v Pacifiku. Jak americké...
Mnohem větším šokem, než použití jaderné zbraně, by byl podle Wilsona vstup SSSR do války. Sověti měli s Japonci podepsanou smlouvu o neútočení do dubna 1946, ale zároveň se zavázali i Spojencům, že vstoupí do války s Japonskem přesně tři měsíce po ukončení války v Německu. Tak se i stalo, na asijských územích SSSR už byla připravená mohutná armáda o síle cca 1,5 milionů mužů, bojové operace začaly 9. května v 0:43 moskevského času. Japonce informovali hodinu předem. Boj byl poměrně jednostranný. Ztráty Japonců byly v průběhu operace trvající prakticky až téměř do konce srpna desetkrát větší než sovětské. V této situaci 6. srpna však americké letectvo z obav, že Sověti vyhrají a bude to jejich vítězství v celé válce, svrhlo atomovou bombu na Hirošimu a 9. srpna na Nagasaki. Japonsko se pak v noci z 9. na 10. srpna vzdalo.
Účel světí prostředek. „Veletrhy“ zbraní jako první předváděčku zahájily atomové bomby Little Boy a Fat Man. Zbrojařské firmy Spojených států tak začaly vydělávat své první biliony. Přitom na počátku této tragické skutečnosti byli vědci v čele s Nielsem Bohrem byli hluboce znepokojeni představou poválečných závodů ve zbrojení. V roce 1944 vyzvali představitele Projektu Manhattan a vládní představitele včetně prezidenta Roosevelta a britského ministerského předsedy Churchilla, aby zvážili možnost podělit se s ostatními národy, včetně Sovětského svazu, o technologii jaderných zbraní. Byl přesvědčen, že pouze tímto způsobem lze dosáhnout mezinárodní kontroly atomové energie.
Když ale Spojené státy jako první využily těchto nových způsobů plošného ničení lidstva, obětovaly tím veřejnou podporu své politice ve světě, urychlily závody ve zbrojení a ztratily možnost dosažení mezinárodní dohody o budoucí kontrole takových zbraní. Mnohem příznivější podmínky pro dosažení bezjaderné smlouvy by nastaly, pokud by byly atomové bomby a její ničivé účinky světu demonstrativně a s výstrahou předvedeny v nějaké vhodné neobydlené oblasti. Použití jaderných bomb v druhé světové válce představuje víc problém dlouhodobé národní politiky než vojenské účelnosti…
A ten problém se ukazuje od srpna 1945 podnes na každém kroku; Spojené státy se staly pro mnoho států nedůvěryhodnou zemí, ať se teď prezident USA Barack Obama snaží jak může s odzbrojovací dohodou “New START”. Účelové svržení dvou atomových bomb považuje stále několik miliard lidí za zbytečný, aby se prověřila v reálném boji účinnost super zbraně. Že by v chystané invazi Spojenců a Sovětského svazu zahynulo skoro dva miliony vojáků? To je možné, ale kolik jich zahynulo výše zmíněným neprozřetelným krokem USA a jejich ztrátou tváře a cti v následujících nesmyslných a k ničemu nesměřujících válkách v Koreji, Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či Pákistánu…?
Boj proti komunismu a terorismu? Jaký boj, když je Vietnam dodnes komunistický a to nejen jeho severní část, když ani korejská válka nepřinesla mír a KLDR je nadále nebezpečím pro svět? Ani Pchjongjang o komunismu už nehovoří, sám se označuje za socialismus korejského typu, přitom severokorejský režim je fašizujícím meziválečným nacionalistickým a šovinistickým hnutím japonského militaristického typu.
A když tzv. boj proti terorismu s vymyšlenými zbraněmi hromadného ničení v Iráku přinesl mnohonásobně víc obětí, než kolik lidí bylo zabito při teroristických útocích na USA, přičemž další vražedné atentáty jsou v Iráku, Afghánistánu či Pákistánu každý den..? Rovněž host karlovarského festivalu Oliver Stone v jednom z dílů filmového seriálu "Nevyřčená historie USA" připomíná politické důvody pro použití atomových bomb na Japonsko, což ho příliš neproslavilo v očích snobského publika. Pravda, holt, nevoní každému…
Inu, od prvních dvou atomových bomb v Japonsku jich už dnes na světě existuje více než 25 tisíc, co by nezničily jen Hirošimu a Nagasaki, ale několik zeměkoulí najednou, k tomu více než 2100 jaderných zkoušek. Prostě veletrhy zbraní fungují dál jako při novodobé globální předváděčce bomb „Little Boy“ a "Fat Man" v Hirošimě a Nagasaki .. Jak zničit tři Los Angeles naráz aneb Raketa RS-24 Jars je jako 67 atomových bomb z Hirošimy
Válka je sice vůl, ale její “veletrhy zbraní” jsou skvělý kšeft…
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10262550261-sumne-stopy/210522162350001-jan-letzel/
http://www.youtube.com/watch?v=8b7L5dwGKuc
http://janbase.blog.idnes.cz/c/354082/Hirosima-nejvetsi-zlocin-proti-lidskosti.html
http://ziegler.blog.idnes.cz/c/355808/Atomove-bomby-rozhodly-o-kapitulaci-Japonska.html
http://technet.idnes.cz/japonsko-atomove-bomby-stalin-dez-/vojenstvi.aspx?c=A130808_172835_vojenstvi_mla
http://video.idnes.cz/?c=A130808_172835_vojenstvi_mla&idVideo=V130806_112406_tv-zpravy_vov
Další komentáře, glosy, reportáže a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)- http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php?
