Jak ztroskotal první a poslední pokus o komunismus ve světě…

18. 12. 2012 7:04:32
Když byl v roce 1990 na oficiální návštěvě Izraele prezident Václav Havel, do kroniky kibucu T.G. Masaryka napsal: “Obdivujeme všechno, co jste tu udělali. Začínali jste z ničeho a jste na tom líp než my doma." Pak jsem poznal izraelské kibucy - základní kameny novodobého Izraele. Kam se na ně hrabou Okamurovy francouzské komuny...
Tak kdysi existovaly v kibucech společné prádelny...Tak kdysi existovaly v kibucech společné prádelny...Foto: B. Olšer (2)

Společná práce, společný život, žádné výplaty, pouze kapesné. Ovšem také žádná kriminalita, bezdomovci či nezaměstnaní. A bez alkoholu a drog... Všude na světě může být několik důvodů, proč se ředitel podniku, významný politik nebo třeba zdatná lékařka krátkodobě změní v kuchtíka či uklízečku. V Izraeli ale nemusí být tato záměna funkcí ničím potupným ani existenčním problémem, natož nucenými pracemi. Řeč je o obyvatelích izraelských kibuců, ještě donedávna prožívajících pohádku sionistů.

Všechno zde měli společné, místo výplat dostávali kapesné a ocitali se na rozpisech služeb ve společných stravovacích zařízeních. Takže i na kibucníka, který byl šéfem významného podniku třeba v Haifě, přišla řada a musel minimálně jednou týdně do veřejné kuchyně, obléct si tam zástěru a škrábat brambory, rozdávat jídlo nebo umývat nádobí či podlahu v jídelně. Své si u kuchyňských dřezů odpracovali i čeští Židé, kteří se před více než půl stoletím přistěhovali do Izraele a stali se kibucníky. Za třemi z nich jsem přijel do izraelské komuny Hachotrim nedaleko Haify. David Raz ze Znojma žil v Izraeli přes sedmdesát let, než loni zemřel, Milan Maršík z Prahy a Fredy Wurzel z Ostravy stále žijí v židovském státu, i když se vystěhovali o zhruba deset let po Davidu Razovi.

Milan Maršík ve společné žehlírně kibucu Hachotrim... Snímek Břetislav Olšer

"Přišli jsme do nevlídného úhoru, postavili strážní věž, kolem ní stany a začali žít,” smál se David Raz a kroutil sám na sebou nedůvěřivě hlavou. "Dřeli jsme, aby se nám něco urodilo a my měli co jíst. Nechápu, jak jsme tu bídu vydrželi...” Dnes se stovky kibuců tak zadlužily, že musely zrušit v podstatě vše, co před půl stoletím dělalo kibuc kibucem. Zadlužili se i přesto, že měly jasnou zásadu; členem kibucu nesmí být člen KSČ. V opačném případě by se možná zadlužili mnohem dřív... Ostatně, levicovost kibucníků měla na gigantickém dluhu také svůj nemalý podíl...

Jak se socialismus projevil na vzniku a zániku kibuců? Během I. světové války vzniklo židovské dělnické hnutí, jež se postupně rozdělilo na dva proudy. Ha-Šomer Ha’cair - Mladý strážce - měl marxisticky komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát. Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po’alei Erec Jisra’el - Strana práce země Izrael), založená Berlem Katznelsonem a Davidem Grünem, alias prvním premiérem Izraele Ben Gurionem, jako socialisticko-sionistická strana, prosazující „konstruktivní socialismus“. Vyvrcholením židovských levicových snah na Blízkém východě bylo v roce 1919 založení Komunistické strany Palestiny. Dva roky poté dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda - Dělnické legie, základu pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země. V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci - Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické, spatřující v Sovětském Rusku svět budoucnosti. Jeho již reformovaný následník - Židovské Hnutí společných kibuců - má ještě dnes na sto šedesát zprivatizovaných komun se 75 tisíci členy.

“Naše děti se už narodily do kibucu. Ty si život v něm na rozdíl od nás nevybraly. Jen měly možnost tady zůstat nebo jít jinam. Pokud zůstaly, tak většinou z pohodlnosti. Měly tady mnohem snadnější, byť také skromnější podmínky pro život,” přiznal Fredy. “Kdysi žila v kibucech drobotina odděleně. Ráno jsme šli do práce, naše ratolesti byly v dětském domově, kde i přespávaly. Když jsme se vrátili odpoledne domů, ve čtyři hodiny za námi děti přišly, byly s námi až do osmi večer a na noc šly zase mezi ostatní děti. Mohli jsme je uložit ke spánku, říct jim pohádku,” objasňoval mi ten zvláštní systém výchovy Milan Maršík.

Přežil Terezín, Osvětim i opravy německých vagónů v Gliwicích. Když se blížíla ruská vojska, snažili se Němci své vězně odklidit dál na západ. Únava z války padla i na jejich esesácké strážce. Jednoho dne Milan i s pěti kamarády utekl. V Praze šel po válce tam, kde mohl být nejpotřebnější. Nemusel studovat ani Tóru, stačil mu koncetrák, aby pochopil věci, nad nimiž dřív ani nepřemýšlel. V Židovské obci začal pomáhat s organizací vystěhovávání Židů do Izraele. Nakonec se i jako Položid vystěhoval s nimi a pro něho i jeho rodinu a děti se stal kibuc Hachotrim osudem. Stejně jako pro Freda Wurzela či Davida Raze a další...

“V dětských domovech pracovaly kvalifikované pečovatelky, které to s dětmi uměly možná lépe než jejich matky. Těm byla umožena každé dopoledne tzv. hodina lásky. Když měly mámy své děti moc malé, mohly chodit do domova se s nimi pomazlit. Vždycky ráno mezi desátou a jedenáctou,” popisuje Fredy systém, který byl pro mě zcela nepochopitelný. Poslouchal jsem vyprávění svých hostitelů a šel mi mráz po zádech z toho na první pohled citového odcizení, které podle mne muselo nastat touto oddělenou výchovou. Pak jsem si uvědomil, že nás přece naši rodiče nemuseli vodit každý druhý den do školních bunkrů proti náletům. V mé rodině jsme také nezažili, že jsme byli jako děti před branou koncentráku odtrženi od svých matek a museli sami živořit v hrůzách lágrů. A najednou jsem si uvědomil, v jakém jsem státě a co předcházelo jeho vzniku.

Jedna z hachotrimských manufaktur... Snímek Břetislav Olšer

“V domovech byly i noční služby, pečovatelky děti hlídaly, šly je utišit, když se třeba rozplakaly. Děti z těchto domovů byly otužilejší, skoro nemarodily. Byty se proto stavěly menší, bez dětských pokojů a tedy levněji. Rodiče tak měli možnost si víc odpočinout, vzdělávat se, číst si nebo jít do divadla, čehož jsme dost využívali a potom také odváděli víc práce. Hospody nebyly, alkohol se zde nikdy nepil,” říká Milan Maršík a je vidět, že ho to nemrzí. “Byla to sice sparťanská výchova, ale moc prospěšná. My jako rodiče jsme neměli zaměstnání, kde se dělalo osm hodin a padla. Všichni jsme dělali všechno, co bylo zapotřebí. Někdy až do noci. Ve velmi špatných klimatických podmínkách. Bylo třeba si také odpočinout, aby se udělalo vše pro udržení kibucu. Vlastně o které děti jinde na světě bylo tak dobře postaráno od rána do rána a den co den jako během oddělené výchovy v kibucech. A všechno zadarmo. Rodiče nemuseli platit jejich ubytování, stravu ani vychovatelky,” argumentuje.

“Ve vašich městech sice máte děti doma u sebe, ale stejně se o ně mnoho rodičů nestará, další toho příliš nevědí, kde a jak tráví svůj volný čas. Přes den jsou ve škole, potom někde na ulici, večer na diskotékách. Rodiče neví, co dělají, kolik vypijí alkoholu a vykouří marihuány, jestli někde nevykrádají auta nebo je někdo nepřepadne, neoloupí a neznásilní. Nic z toho ty naše děti neznaly, z ničeho takového jsme jako rodiče nemuseli mít obavy.” V současné době je způsob oddělený výchovy dětí v kibucech dávno zrušen, i když v některých komunách se ještě děti stěhují od svých rodičů. Ale až v šestnácti letech, kdy dostávají své samostatné byty ve čtvrtích kibucu, v nichž žije jenom mládež.

“Oddělená výchova dětí se však začala postupně rušit. U nás to bylo příliš překotné. Když jsme věděli, že děti budou žít odděleně, tak jsme podle toho stavěli menší i naše domy. Pak přišla ta změna. Jinde ji dělali postupně a napřed si podle toho, kolik měli peněz, rozšířili domy, udělali přístavby, aby měly děti svůj prostor. A těmito nucenými dostavbami se náš kibuc moc zadlužil. Vláda nám nikdy na tyto věci nedala ani šekel. Jenom poskytovala půjčky. A úroky byly neúnosné,” bezradně krčil rameny David Raz, třetí z českých kibucníků ze Znojma. Dnes mají zástupce věřitelkých bank přímo v kibucu, aby hlídali každý vydělaný šekal, který hned vydělky zabavují, aby snížili hachotrimský milionový dluh. A přitom začali v kibucech jako čítankoví idealisté a sionisti.

“Všechno tady od začátku bylo společné. Platy neexistovaly. Každý člen komuny dostával roční rozpočet, resp. kapesné. Jeho výše byla určena podle toho, zda žil sám, nebo s manželkou a dětmi,” počítal Fredy Wurzel, narozený v roce 1928 v jednom z domů na ostravské Sokolské ulici. “Z toho jsme museli vyjít. Z těchto peněz se platitily také snídaně, oběd i večeře, dále elektřinu a plyn. Voda a byt byl zdarma. Z této částky jsem si musel našetřit také na cestu do zahraničí, na auto. Na všechny tyto věci jsem měl asi osmnáct tisíc šekelů, tedy zhruba tisíc pět set na měsíc.”

Před odchodem na frontu modlitba u Zdi nářků v Jeruzalémě... Snímek Břetislav Olšer

Pak už lidé chtěli peníze rovněž za přesčasy. Ale bylo nutné kontrolovat, jestli pracovník nedělá náhodou v přesčase to, co měl udělat v normální pracovní době. Nastávali situace, které nikdy předtím nebyly. Našli se chytráci, kteří vložili kartičku, jako že jsou na šichtě, a přitom šli na melouch do Haify. Pak se za pár hodin vrátili a kartičkou se zase jen odepsali. Jako že mají odpracováno. Jejich práce ale ve skutečnosti stála. A pak chtěli placené přesčasy, aby vše dohnali... Tak se idealističtí kibucníci změnili v nepoctivé občany Izraele. Začátek konce...

Pro přijetí do sionistické komuny bylo tenkrát kromě zásad kolektivního hospodaření a společného využívání financí i několik dalších klíčových podmínek - žádný z nových členů nesměl být trestaný, narkoman a člen KSČ. Na procesy se Slánským a ostatními Židy v Praze se kibucech nezapomnělo. Lidé se změnili; chtějí mít privátní firmy, aby si koupili luxusnější věci. Snaží se získat co nejvíc peněz, ale jen pro sebe. A to není v kibucu možné. Mladí nechtěli čekat, až si naspoří na auto nebo na dovolenou a kibucy opouštěli. Členové kibuců se rozhodli zrušit po sto letech dosavadní systém komuny a zavést diferencované platy. Kibucy prošly privatizací, po které jsou jeho členové odměňováni individuálně, podle odvedené práce.

Pro Izraelce, kteří v zemi žijí už déle než půl století, to byl šok, jako pro Američany zavedení socialismu či pro křesťany, kdyby jim papež konvertoval na islám... Už neexistují ani další kibucnické činnosti. Jako když každý člen dostal koncem týdne ze společné prádelny dvě košile, jednu sváteční, jednu pracovní. Museli si koupit pračky. Neplatí už, že všichni jedli ve společné jídelně, děti spaly ve společných domovech, přicházely domů jen po pracovní době rodičů nebo vůbec ne a matky měly každý den „hodinu lásky“, kdy si zašly se s dětmi pomazlit. Ty tam jsou romantické doby, kdy první kibucy založili začátkem 20. století idealističtí přistěhovalci, stoupenci anarchistických a socialistických ideálů.

Snívali o tom, že síť kibuců se rozšíří po celé zemi a Izrael se tak stane jedinou ideální, rovnostářskou společností. Vůdcové nejdůležitějších politických stran byli členové kibuců, kteří i jako poslanci parlamentu šli ostatním příkladem, zachovávali skromnost a střídmost, byli nepodplatitelní a zdálo se jim, že rozšíření jejich jednopokojového bytu v kibucu o půl pokoje je „zbytečný luxus“. Předtím byli ale nedaleko Haify v táboře mladých přistěhovalců ve věku od 15 do 17 let. Během dvou let se půl dne učili, půl dne pracovali, včetně neděle, sobotu měli volnou. I když byli nevěřící, v duchu židovské tradice dodržovali všechny svátky, v rámci možností i symbolicky šabat.

Nutné je připomenout, že průměrný měsíční příjem byl v Izraeli mimo kibucy přes osm tisíc šekelů. Kurz 1 šekel - cca 5 Kč. A ti, kdož si tolik vydělali a peníze neodevzdali do společného fondu, neměli zdarma byty či spotřebu vody, jak tomu bylo v kibucech. A nájemné v dvoupokojovém bytě ve městě stálo kolem pěti stovek dolarů za měsíc. Pokud jste si takové bydlení chtěli koupit, zaplatili jste minimálně dvě stě tisíc dolarů. Mezitím předložil v lednu 1951 izraelský premiér David Ben Gurion německé spolkové vládě kolektivní požadavek na odškodné ve výši 1,5 mld USD. Při výpočtu této sumy vycházel Izrael z toho, že přijal 500 000 uprchlíků z Německa, přičemž výdaje na každého představovaly 3 000 US dolarů. V témže roce nabídl německý kancléř Konrad Adenauer, který židovské reparace vnímal jako součást viny, s níž se musí Německo čestně vyrovnat, určité částky DM pro židy, kteří přežili holocaust.

V Izraeli vyvolala nabídka pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin ze strany Cherut byl v čele odporu proti přijetí tohoto odškodnění. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty od odpovědnosti za jejich děsivé zločiny. Svolal v lednu 1952 do Jeruzaléma na Siónské náměstí velkou demonstraci svých příznivců. Hořela auta, létaly kameny a stavěly se barikády. “Bude to válka na život a na smrt!” křičel Begin. “Posílají policisty, kteří na vás mají připravený plyn, jimž nacisté vraždili v Osvětimi vaše rodiny...” provokoval davy. Ty prorazily zátarasy a směřovaly ke knesetu, kde Ben Gurion obhajoval reparace, zatímco demonstranti rozbíjeli okna knesetu.

Osmého září roku 1952 přes protesty Beginovců odsouhlasil Izrael přijetí reparačních plateb od Spolkové republiky Německo za těžké ztráty napáchané nacisty na Židech během II. světové války. Bonská vláda se zavázala, že vyplatí a Izraeli dá tři miliardy čtyři sta padesát milionů marek, resp. osm set šedesát pět milionů amerických dolarů. “Když začali po druhé světové válce Němci dávat Židům odškodnění, naše řady zase značně prořídly,” říká trpce Milan Maršík. „Zvláště v české komunitě. Zásady života v kibucu totiž podnes říkají, že ať má jeho člen jakýkoli příjem, vloží ho celý do společné pokladny. A to se týkalo i peněz od Němců,” vysvětluje Fredy. “No a to se mnohým nelíbilo, hlavně Čechům, tak odešli i se svým odškodněním žít do města. My jsme ale tyto své peníze kibucu odevzdali. Někteří je nedali z jiného důvodu. Odmítli je totiž vůbec převzít. Tvrdili, že těch pár tisíc marek jim jejich vyvražděné rodiny a ztracený čas stejně nevrátí,” představuje mi ekonomiku kibucu i charaktery jeho členů.

„Jediné, co dnes po zprivatizování kibuců nemusíme platit, jsou činže na byty, který byly převedeny na jména členů kibucu. Byty mohou dědit naše děti. Kibuc byl rozdělen na parcely a každý člen kibucu má právo na 350 m2 půdy, na níž může stát domek se základnou 142 m2, zbytek musí tvořit zeleň... Po zrušení zákonů o kooperativním hospodaření bylo členům dovoleno pracovat mimo kibuc. Nemusíme už platy odvádět do společné pokladny, ale zato si dnes sami platíme elektřinu, vodu, plyn, kanalizaci i odvádíme daně státu a na tzv. Fond svépomoci... Třikrát týdně k nám přijíždí ordinovat lékař nemocenské pojišťovny, ale domovy důchodců s veškerou péčí a jídlem jsou pořád zadarmo, včetně filipínských ošetřovatelek...” řekl mi posmutnělý Fredy, když jsem u něho pojídal jím vlastnoručně upečenou bábovku. Holt, vdovec, s osmi křížky na svých bedrech. Přišel tak o další iluzi... Konec s tvrzením, že v židovském státu zavedli jako první na světě komunismus. Dnes už to netvrdí; ví, že utopie se nedá realizovat...

Zbylo jen poetické vzpomínání, když bylo sklizeno a ze sýpek kynulo pomyšlení. Pluhy znovu zarytě linkovaly zem, hospodář už četl mezi řádky. Snil o příští bohaté úrodě. A počítal, kolik vody musí spotřebovat, aby plody uzrály. Kolik ho to bude stát šekelů, když překročí stejně jako v jiných izraelských osadách svůj vodní limit. Čas otočil list, stromům bylo zas o léto víc. A rána byla jako na trní. V očekávání nové mízy, živitelky nových plodů...

Po upotřebení odložit; platí i v Izraeli, kde si však pořád uvědomují, že nebýt kibuců, nebylo by ani Izraele, jenž dostal do vínku jen bažiny a pouště, které museli právě kibucníci svým odhodláním a sionismem zúrodnit. Když jsem jel Golanskými výšinamí, viděl jsem zónu mírových sil OSN. Pole směrem k nim se zelenaly, rostly zde vinice pro Cabernet Sauvignon, pak byli míroví vojáci se svým táborem a dál už jen úhor, jehož se staletí nikdo ani nedotkl. Ten úhor patřil muslimům, lokálním Arabům, co si začali říkat Palestinci...

Inu, jen se mi znovu potvrdilo, že komunismus je pouhou utopií, která nemá šanci, pokud bude jen v jednom z lidí, kteří ho podporují, smysl pro nečestné jednání... A cokoli nečestného je vlastní úplně nám všem; jsme zkrátka nádoby hříšné, co podvádějí, lžou a kradou. Komunismus je proto ideologie prostě pouze pro svaté na nebesích... “Byli jsme šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná...”

Submisivním Čechům údajně schází víra, zásady a oddanost ideálům...

Kibucy a jedenáct oběšených židů v procesu se Slánským

Chtějí u nás senátoři zavádět kibucnické komuny?

Další glosy, reportáže, komentáře a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)-
http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/ http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php?id=100000530411044

Autor: Břetislav Olšer | úterý 18.12.2012 7:04 | karma článku: 21.81 | přečteno: 2002x

Další články blogera

Břetislav Olšer

Proč se nepíše o americkém ostrově Three Mile Island, kde se roztavil reaktor TMI-2...?

Proč je největší jadernou hrůzou jen havárie atomové elektrárny Černobyl a ne katastrofa na ostrově Three Mile Island, kde se roztavil reaktor TMI-2 v elektrárně provozovatele MetE? Kdysi se tajila radiace Černobylu, dnes TMI-2...

27.4.2016 v 7:27 | Karma článku: 26.94 | Přečteno: 2325 | Diskuse

Břetislav Olšer

Chcete vědět, proč jste rasisté a xenofobové a kam jdou peníze z vašich daní? Tak čtěte...

Romy považuje za nesympatické 82 procent dotázaných Čechů, polovině respondentů jsou dokonce velmi nesympatičtí; opak si myslí jen tři procenta, tři čtvrtiny respondentů cítí antipatie k muslimům, sympatie naopak čtyři procenta...

22.4.2016 v 7:22 | Karma článku: 30.72 | Přečteno: 2263 | Diskuse

Břetislav Olšer

V roce 1942 by hajlovala strachy, teď jí nic a nikdo nehrozí, přestože byla pracovně v ČLR

Ceny Anděl získávají amatérští zpěváčci a bigbíty; že to jsou profesionálové? Omlouvám se; amatér má jen charisma a tvoří kvalitu zadara, mnozí neintonující profíci Anděla sice neví, co je to charisma, ale zato mají za to miliony.

13.4.2016 v 7:13 | Karma článku: 30.91 | Přečteno: 1817 | Diskuse

Břetislav Olšer

Jak hordy organizovaných Číňanů s holemi terorizovaly nebohé a neprovokující Čechy...

Co vše mě zaujalo na návštěvě čínského prezidenta Si Ťin- pchinga, tyrana a novodobého Hitlera v Lánech a na Pražském hradu? Začal bych mladíkem, co při spatření kamery vběhl do davu Číňanů s vlajkou Tibetu a prý byl bit holemi...

31.3.2016 v 7:31 | Karma článku: 40.13 | Přečteno: 2882 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 34.05 | Přečteno: 822 | Diskuse

Jiří Turner

Chvála veřejnoprávní České televizi a Českému rozhlasu

Není to míněno ironicky. Myslím, že žádný lepší zdroj informací u nás neexistuje a nutno říci, že asi ani existovat nemůže. Nikdo nemá, a mít nemůže, tak komplexní záběr, tak sofistikovanou síť profesionálů, ani míru nezávislosti.

14.12.2018 v 15:22 | Karma článku: 24.67 | Přečteno: 965 | Diskuse

Jindřich Kubánek

Zkreslené vidění - Schizofrenik

Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.

14.12.2018 v 13:30 | Karma článku: 5.95 | Přečteno: 228 | Diskuse

Zdeněk Majzlík

Konopí, armáda, a jedno téma do diskuse.

Existuje jedno velmi citlivé téma, o kterém se příliš nehovoří. Jistě, občas, když dojde k maléru, tak se připomene. Ale pak od něj raději všichni utíkají pryč.

14.12.2018 v 12:43 | Karma článku: 11.53 | Přečteno: 222 | Diskuse

Jiří Turner

Všechno je jinak aneb od Mojžíše po Babiše

Tím výrokem se neobracím ke stejnojmenné knize populárního dua Šichtařová - Pikora, ani k Legardinierovu románu téhož názvu, ale spíše k židovské anekdotě, ve které starý rabín těmito slovy na smrtelném loži předává svou moudrost.

14.12.2018 v 12:07 | Karma článku: 11.43 | Přečteno: 372 | Diskuse
Počet článků 3045 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2443

důchodce
 

Moje fotky na výstavě I vy můžete být naše hvězda na MFF Karlovy Vary 2011

Najdete na iDNES.cz