“Byli jsme šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná..."

Dne 15. května 1947 byl v New Yorku ustaven zvláštní výbor pro Palestinu, známý pod zkratkou UNSCOP (United Nations Special Committee on Palestine), a 29. listopadu 1947 rozhodla OSN v rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát.

Desítky roků nemohli Židé k Západní zdi v Jeruzalémě...Foto: B. Olšer (2)

V Tel Avivu, Jeruzalémě i Haifě, v kibucech a mošavech se slavilo. Moše Dajan tento den popsal velmi emotivně. Citace z Gilbertových “Dějin Izraele”: “Byli jsme toho večera šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná všem národům, jejichž představitelé hlasovali pro rezoluci. Slyšeli jsme, jak pronášejí to magické slovo “yes”, když jsme poslouchali jejich hlasy na rádiových vlnách ve vzdálenosti tisíce kilometrů… Tančili jsme - ale věděli, že před námi leží bitevní pole…”

Jeho dcera Jaël později napsala: “Otcovy silné ruce mě zvedly z postele a probudily mě. Napůl jsem chápala, co se stalo, vzrušení bylo nakažlivé. Spěchali jsme do společenského sálu uprostřed naší osady. Všichni tam byli, mladí i staří, tančili při hudbě, objímali se, líbali a plakali radostí, veselí trvalo až do rána, dokud nenastal čas podojit krávy…”

Po zavedení britského mandátu nad Palestinou v roce 1946 se stává Golda Mabovyčová-Meirová ředitelkou politického oddělení Židovské agentury, která ji vyslala 10. května 1948 jako svoji nejlepší vyjednávačku na druhou tajnou misi k zajordánskému králi Abdulláhovi, aby s ním projednala hranice budoucího státu Izrael. Ne nadarmo se říkalo, že Meirová je jediný chlap v izraelské vládě…

V knize “Dějiny Izraele” popisuje Martin Gilbert vzpomínky Goldy Meirové: “…Měla jsem cestovat v tradičních tmavých a širokých šatech arabské ženy. Arabské šaty a závoje již byly objednány. Nemluvila jsem skoro vůbec arabsky, ale bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by mě jako muslimovu manželku, doprovázející manžela, mohl kdokoli vyzvat, abych cokoli řekla… mým průvodcem a fiktivním manželem byl Ezry Danina, arabský expert Židovské agentury. Třikrát jsme měnili auto, abychom si byli jistí, že nás nikdo nesleduje… Muž, který nás měl přivést k Abdulláhovi, byl jeden z jeho nejdůvěryhodnějších druhů, beduín, jehož král adoptoval a vychoval od dětství… Svým vozem, s okny pokrytými těžkou černou látkou, nás odvezl do svého domu, v němž jsme čekali na Abdulláha…

Potom do pokoje vstoupil. Byl bledý a zdálo se, že je pod velkým tlakem. Byl malý, velmi vyrovnaný muž s velkým šarmem. Zeptala jsem se ho, jestli dodrží slib, co mi dal při našem prvním setkání. Že vždycky zůstane našim přítelem a nepřipojí se k žádnému arabskému útoku vůči nám. Koneckonců, řekl, máme přece společného nepřítele, jeruzalémského muftího Hádždže Amína al-Husajního, Hitlerova spojence… Pak ale obrátil. “Když jsem ten slib dával, domníval jsem se, že řídím svůj vlastní osud… Dřív jsem byl sám, ale dnes jsem “jedním z pěti”. Řekl a myslel tím Egypt, Sýrii, Libanon a Irák…

“Proč tolik spěcháte s vyhlášením svého státu?” zeptal se mě. “Nač ten shon? Jste tak netrpěliví!” Řekla jsem mu, že národu, který čekal už 2000 let, se nedá vyčítat, že “spěchá”… Na odmítnutí jeho podpory vzniku Izraele mu řekla: Jestli nám nemůžete poskytnout víc, než jste právě udělal, pak bude válka a my ji vyhrajeme. Ale možná se setkáme znovu - po válce, ale to už bude existovat židovský stát…”

Vraťme se však zpět. Na počátku novodobého Izraele byla totiž tzv. Balfourova deklarace, vlastně to byl pouhý dopis z 2. listopadu 1917, který jeho adresát Lord Rothschild pohotově zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený slib se změnil v zásadní dokument, jenž v překladu zněl:

Drahý Lorde Rothschilde,

Jsem velmi potěšen, že vám mohu sdělit, v zájmu vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatie s židovskými sionistickými tužbami, které byly předloženy Kabinetu a schváleny.

“Vláda Jeho Veličenstva příznivě pohlíží na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a vyvine své nejvyšší úsilí k zajištění této věci, tím se samozřejmě rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politický status, kterému se těší Židé v kterékoli jiné zemi.”

Byl bych vděčný, kdybyste s tímto prohlášením seznámil Sionistickou federaci.

S úctou Váš, Arthur James Balfour

Pod vedením litevského básníka a revolučního sionisty Abi Kovnera si vytýčili obludný cíl; za kolektivní vinu Němců v II. světové válce jich musí zemřít několik milionů v největších městech Německa. “Našim cílem je dostat se do vodáren v Norimbergu, Mnichově a Berlíně, kde otrávíme vodu ve vodovodní síti. Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář nebo očistí zuby a zemře…” měl svůj plán Abi Kovner, který se také snažil prudce jedovatou substanci v konzervách kondenzovaného mléka propašovat do Německa.

“OSN každým dnem schválí vytvoření židovského státu, když to uděláte, bude našim snům konec, stejně jako naší žádosti o reparace od Němců,” slyšel Kovner a jeho přátelé námitku, vyznívající v zákaz celé akce. Kovner se svými druhy však nemínil upustit od svého hrůzného činu. Byli proto zrazeni vlastními lidmi - členy Hagany, zatčeni na lodi. Museli zvolit jiný plán - otrávit arsénem několik stovek důstojníků SS, vězněných v bývalém koncentračním táboře Dachau. Nechali se zaměstnat v pekárně, zásobující německé vězně chlebem. Bochníky poté natřeli směsí arsénu a ten pak byl Němcům podáván. Efekt byl však velmi slabý. Jen pár z nich se otrávilo, další pouze trpěli bolestmi. Z velké pomsty nebylo prakticky nic.

Židovský odpor se pak přenesl na Blízký východ, kde byl po vytvoření státu Izrael většinou jen bezvýchodnou sebeobranou a pochopitelnou reakcí na stovky zavražděných Židů a židovské pogromy spáchané islámskými radikály, při netečnosti britské armády… V roce 1940 odpadli z ozbrojené židovské skupiny Irgunu nespokojenci s jeho údajně malou protibritskou militantní aktivitou a Abraham Stern vytvořil skupinu Stern, která ihned v Egyptě zavraždila britského ministerského zástupce na Blízkém východě lorda Moyna a poté osm důstoníků jeho britského veličenstva krále Jiřího VI.

Irgun se chtěl “polepšit” a podnikl 22. červnu 1945 atentát na hotel King David v Jeruzalémě, kde byli ubytování britští důstojníci a štábní jednotka. V sedmi máselnicích ukryli nálože, po jejichž odpálení zůstalo 91 mrtvých, dalších 45 bylo zraněno… Do konce roku 1946 zabili Irgun a Stern 373 osoby, z toho na 300 civilistů. Velká Británie rezignovala, situace v Palestině se jí vymykala z rukou a v únoru 1947 raději svěřila svůj blízkovýchodní mandát právě založenému společenství OSN…

Uplynulo třicet roků. Napjatá atmosféra toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, by se dala krájet. Arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu v budově OSN. Nervozita vrcholila, každý věděl, že rezoluce musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasujících delegátů. A jak mělo vypadat území židovského státu, který tvořil asi setinu území celého arabského světa…? Nic moc, spíš nic než moc, ale Židé měli konečně znovu své území z dob Izraelského království a Judeje. Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea, rámovaná neplodnými Golanskými výšinami. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN…

„Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly. Všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny,” nastiňoval mi pamětník Bobby David z Tel Avivu atmosféru těsně před vyhlášením státu Izrael.

A potom už Jeruzalém, Haifa, Tel Aviv a hlavně kibucy, vystavěné poblíž arabských vesnic, ztichly. Každý počítal na dálku hlasy v New Yorku. Napřed zabouřily palestinské kavárny, kde se kolem radiopřijímačů tísnily stovky Arabů, zuřivě bafajících z vodních dýmek. První hlas byl pro ně; bratrský Afghánistán byl proti vzniku Izraele. Pak se jásání v arabských krčmách změnilo v řev nadávek.

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko. Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování nezúčastnilo…

„Založení státu Izrael bylo schváleno a brzy poté, 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100.000 židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů…“ vzpomíná Boby David, který se z Ostravy vystěhoval do Palestiny už v roce 1946.

Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům. Počátkem dubna 1948 zaútočila Arabská osvobozenská armáda na město Tiberias, izolovala tamní židovskou čtvrt od židovských osad v Horní Galiei. O měsíc později však Židé dobyli Tiberias zpět.

Místní britský generál se vsadil s přítelem o láhev skotské whisky, že Židé ani Arabové do týdne neobsadí Haifu. Hagana to stihla do čtyřiadvacet hodin a Arabové raději odpluli francouzským parníkem do Libanonu. Do Jeruzaléma přijel také David ben Gurion, setkal se s Moše Dajanem, Goldou Mabovyčovou alias Meirovou a Chajmem Weizmannem, všemi rusky mluvícími Židy, kteří se stali předvojem nového židovského státu.

Ve vojenském tisku BAMACHANE (V táboře) z dávných let “šestidenní války” byly dva rozhovory. Na titulní straně s generálem a ministrem obrany Izraele Moše Dajanem a uvnitř listu článek “DUBCEK be CAHAL” - “Dubček v izraelské armádě” s vojínem ze Západního břehu Jordánu a mým přítelem Tomi Shvedem, který se před mnoha roky vystěhoval do židovského státu ze Slovenska. Zatímco generál se snažil uklidnit vášně mezi Židy a muslimy, když tvrdil, že jediné východisko je nabídnout jim vstřícnost a porozumění, vojín, na něhož zbylo pouze místo uvnitř média, měl jiný názor.

“Arabové jsou naprosto nevyzpytatelní; každé gesto dobré vůle, naši snahu o mír a přerušení nesmyslné války, považují za naši zbabělost, strach a poníženost. Když vystěhujeme své osady v Pásmu Gazy nebo v Samaří, neberou to jako naši snahu o mír, ale oslavují to jako své vítězství nad strachem podělanými Izraelci…”

Dne 14. května 1948 si Židé na základě rezoluce Valného shromáždění OSN skutečně založili stát Izrael a 20. července pár roků poté byl na Chrámové hoře, původně židovském kopci Moria, zavražděn jordánský král Abdulláh I. poté, co dokončil modlitbu v mešitě Al-Aksá. Jeho vrah, Mustafa Šukrí Ušo, Palestinec spřízněný s rodinným klanem Husejní (do něhož patřil zmiňovaný muftí a Hitlerův příznivec Hadž Amin al-Husejní) ho zastřelil, protože chtěl údajně uzavřít separátní mír s Izraelem. Přece jen se vědělo, že jednal s Goldou Meirovou. Jeho vnuka, nastávajícího krále Jordánska Husajna, zachránila šerpa a zlatá medaile na hrudi, která zachytila vražednou kulku. Na počest své záchrany věnoval 8,2 milionu dolarů, aby mohl financovat přes 80 kilogramů ryzího zlata na pokrytí kopule Omarovy mešity…

“Poté se Golda Meirová stala signatářkou prohlášení nezávislosti Izraele a stává se na velmi krátkou dobu první velvyslankyní židovského státu v Sovětském svazu. Následujícího roku byla zvolena za Stranu práce do Knessetu a za vlády prvního izraelského ministerského předsedy Davida Ben-Guriona postoupila na post ministryně práce a posléze, od roku 1950, ministryně zahraničí. V letech 1953–1966 byla velvyslankyní Izraele v OSN, kde zejména v roce 1956, po preventivní vojenské akci Izraele proti Egyptu a po vypuknutí suezské krize, jen velmi těžko obhajovala práva izraelského lidu na sebeurčení a na samostatný, suverénní stát…” řekl mi David Sarenga, bývalý tiskový mluvčí ministra zahraničí Benjamina Netanjahua, dnes konsul velvyslanectví Izraele při OSN v New Yorku.

Teprve před několika dny uznal palestinský šéf Abbás obrovskou chybu… „Dva roky po druhé světové válce udělal Arabský svět velkou chybu, když odmítl plán OSN na rozdělení tehdejší mandátní Palestiny na židovský a palestinský stát,“ řekl v rozhovoru pro izraelskou televizi. Nabídku Organizace spojených národů měli podle Abbáse Arabové v roce 1947 přijmout. Když o rok později vznikl Izrael, následovala arabská prohra ve válce s novým státem. “Byla to naše chyba, chyba všech Arabů. Ale trestají (Izraelci) nás za to 64 let?” dodal.

Inu, je to už čtyřiašedesát roků, co mají Židé znovu svůj stát, ovšem lokální Arabové, co si říkají Palestinci, s vytvořením toho svého státu pořád váhají; až prý spláchnou Izraelce do moře. Zapomněli, že platí rčení: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá… 

Snímky Břetislav Olšer

Abbás čekal 63 roky na objevení pravdy, proč ještě není Palestina?

Bude se opakovat 29. listopad 1947 i s následky…?

Lokální Arabové, co si říkají Palestinci, jsou stejní jako Sudeťáci

Další glosy, komentáře, ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)-
http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/ http://www.facebook.com/profile.php?id=100000530411044