Jak John Kennedy, Lyndon Johnson a Richard Nixon lhali o Vietnamu?

Konečně jsem si oddechl. Lež má krátké nohy, i když je stonožka. Po 44 letech vychází najevo, jak to dopravdy bylo ve vietnamsko-americké válce. Americký národní archiv zveřejnil tzv. Acta Pentagon - The Pentagon Papers – záznamy americké vlády prezidenta Johnsona o skutečném průběhu konfliktu. Všech sedm tisíc stran zprávy americké vlády o válce ve Vietnamu se po 4 dekádách přísného utajování dostává na světlo světa.

Jak chtěl McNamara rozbombardovat Vietnam do doby kamenné...Foto: B. Olšer (2)

Potvrzuje uniklé informace ze 70. let: vláda lhala o tom, jak na bojišti postupuje. Zprávu o Vietnamu zadal v roce 1967 prezident Lyndon Johnson. V té době se veřejnost obrátila proti válce. Vláda konflikt záměrně zhoršovala, ale Kongresu říkala něco jiného. "Děsivé bylo, jak bylo jasně patrné, že v kritických okamžicích různé vlády Američanům lhaly," říká poradce vlád prezidentů Johnsona, Nixona a Clintona Morton Halperin. Věděli, co se děje, ale záměrně mystifikovali národ. Vietnamsko-americká válka byla tabu. Ano, je hezké, že někdo přizná chybu, ale že ji nebude opakovat? A co Irák, Afghánistám a Libyie...?

Stejně jako kubánská krize. Chruščov upozorňoval na americké atomové hlavice v Turecku, na hranicích se SSSR. Kennedy neragoval, tak Nikita přestěhoval své rakety na Kubu a byl poprask. Nakonec Kennedy stáhl rakety z Turecka, ale Chruščov se musel zavázat, že to neřekne veřejnosti, aby se vítězem kubánské krize stly USA. Za podmínku, že nikdy vojensky nenapadnou Kubu... A kdy se přiznají Rusové se svými lživými operace, třeba o bojích v Afghánistánu prori agentu USA Usámo bin Ládinovi? Rusové mají jednu výhodu pro Spojeným státům - nemají své armády a vojenské poradce ve více než 150 zemích světa.

Prožil jsem na cestách po Vietnamu pár měsíců; od Saigonu, Mekongu, přes Da-nang a Hue, až po Hanoj, Haiprhong a čínské hranice za Ha-longem. Měl jsem možnost mluvit se sovětskými poradci i veterány z USA, slyšel jsem dunění útoků Číny na severní hranici s Vietnamem. Považuji Vietnamce za nejpracovitější národ na světě. Pravda, mnozí z nich mají v genech drogový byzyns po svých rodičích, kde američtí vojáci vytvcořili ze Saigonu drogový ráj. Byl jsem v saigonském Institutu akupunktury, kde léčili ty nejtěžší narkomany. Jejich potomci se v Česku dalí do pěstování marihuany. Většina z nich ale čásné ráno postavila své krámky, v pozdní noci je zase rozebírali a ráno znovu vše znova. Proto je čeští obchodníci neměli rádi. Zatímco oni ještě spali, Vietnamci už pracovali...

Věděl jsem a často psal o skutečných příčinách nesmyslné války. Musel jsem za to snášet sprosté útoky blogerských nicek. Teď mám satisfakci; nezpochybnitelný dokument Pentagon Papers. Prezident Nixon sice po prvním úniku dal založil v Bílém domě tajnou vyšetřovací skupinu přezdívanou Instalatéři, aby dalšímu zveřejňování zabránil. To se nezdařilo. Instalatéři byli navíc při aféře Watergate důvodem Nixonovy rezignace. Historici se na záznamy vrhají s nadšením – čekají, jestli vyplyne ještě něco jiného o válce, která stála život více než šest milionů Vietnamců, Laosanů či Kambodžnaů, z toho přes 5 milionů nevinných civilistů – a 58 tisíc amerických vojáků. Nixonova vláda se pokusila přimět soud, aby zveřejňování tajných zpráv zakázal. Soud to ale odmítl.

Ve své knize “Chickenhawk” popsal svoji účast vojáka ve Vietnamu pilot vrtulníku Robert Mason, který prozradil i vyvraždění vesnice My-lai, kde bylo Američany zastřeleno a spáleno přes tři sta civilistů, mezi nimi i sto dětí, včetně nemluvňat.

“Kromě milionů mrtvých Vietnamců padlo ve Vietnamu i přes 58 tisíc Američanů, na dva tisíce je jich dodnes nezvěstných. Ti, kteří se vrátili, trpí těžkými neduhy, vždyť jsme tam vypustili do ovzduší 72 milióny litrů jedovatých defoliantů. Přes 42 000 vojáků US Army trpí poruchami zraku, téměř tři tisíce jich zcela osleplo, 4 662 vojáci US Army z Vietnamu měli amputovány obě nohy, 20 965 jich přišlo o nohu nebo ruku, další asi tři tisíce živoří do dnešních dnů v psychiatrických ústavech…” píše ve své knize Mason. Podle průzkumu veřejného mínění bylo 70 procent rozhořčeno článkem o vyvraždění vesnice My lai. Ne však pro tento zrůdný čin, ale proto, že si novináři dovolili psát tak hrozné věci o statečných vojácích US Army ve Vietnamu...

Světové agentury přinesly nedávno šokující zprávu; ve snaze vynutit si mír ve Vietnamu sáhl americký prezident Richard Nixon v duchu militantních vizí McNamary po jaderných zbraních. Na nikoho je sice neshodil, ale zkusil je použít jako drsný nátlakový prostředek. Ten McNamara, co prohlásil, že USA měly takových My-lai spousty, ale jen jednoho Roberta Masona, který to práskl nepříteli... V říjnu roku 1969 zamířily na Nixonův přímý rozkaz bombardéry B-52 s vodíkovými pumami na palubě k hranicím Sovětského svazu. Obří „vzdušné pevnosti“ prolétávaly několik dnů podél sovětských hranic. Nálože, které nesly, byly stokrát silnější než ty, které zničily Hirošimu a Nagasaki.

„Je to jediný známý okamžik, kdy nějaký prezident došel k závěru, že má strategický smysl předstírat, že zahájí třetí světovou válku,“ napsal historik Suri v časopise Wired a dodal, že stačilo selhání techniky či nervů jedné ze stran a americké jaderné vydírání se mohlo zvrhnout ve strašlivý střet. Rusové pochopitelně věděli, že B-52 jsou naložené nebezpečnými bombami. Dalo se to poznat nejen ze způsobu startu, který jim mohli ohlásit jejich agenti v USA, ale i z toho, jak často stroje tankovaly.

Nixon prohlásil, že pokud mu Moskva nevyjde v otázce Vietnamu vstříc, „USA si vyhrazují právo jít svou cestou a použít vlastní metody k ukončení války“. „Chci, aby věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy mohu udělat cokoli, abych zastavil válku. Ho Či Min pak bude sám za dva dny v Paříži žebrat o mír,“ řekl Nixon svému poradci Harrymu R. Haldemanovi. V Kremlu měli ale silnější nervy. Americký poker není ruská ruleta. A tak se po třech krizových dnech americké bombardéry obrátily a zamířily zpět na své základny. Když se historik Suri o 35 let později zeptal Kissingera, proč USA sáhly po tak riskantním kroku, měl šéf americké diplomacie jediné vysvětlení: „Bylo třeba něco dělat.“

Vietnamská válka byla první válkou v historii, kdy se lidé vzbouřili. Ponaučení z Vietnamské války je takové, že to byla tragická chyba. Teprve po více než 40 letech se USA rozhodly, že odškodní Vietnam za 70 milionů litrů herbicidu Agent Orange. V těchto dnech, zřejmě na základě tajné zprávy Pentagon Papers, provedou dekontaminaci na sto let zamořené oblasti největší ekologickou katastrofou. Doplatilo na ni i pět tisíc lidí, kteří jsou podnes mentálně retardovaní, mezi nimi je asi polovina dětí.

Za všechno mohl dioxin, vysoce toxická a karcinogenní látka, která se velmi pomalu rozkládá. ale moc dobře se váže na tukové tkáně v lidském nebo zvířecím těle a při větších koncentracích může způsobit vážné zdravotní problémy. V Česku ho vyráběla neratovická chemička Spolana jako postřik, který československý režim farizejsky prodával americkému letectvu ve Vietnamu, kde tvořil jednu ze složek proslulého defoliantu Agent Orange. Původně měl zničit jen porost džunglí kolem Ho Či Minovy stezky, po které se na bicyklech přepravovaly zbraně a munice, potraviny ve vacích ze severu na jih po řece Mekong. Jedna kávová lžička dioxinu byla schopná otrávit na 300 lidí…

Národní garda USA slouží už řadu let jako rezerva US Army a je organizována po jednotlivých amerických státech. Při vánočním bombardování Hanoje koncem šedesátých let nechal prezident Richard Nixon shodit větší množství bomb, než kolik bylo svrženo na Drážďany během druhé světové války. Šlo bezpochyby o nejbrutálnější nálet v historii. Novináři jej označili za taktiku doby kamenné a Nixona za nepříčetného tyrana. KObercové nálety a 12 miiionů tun bomb, mezi nimi i ty tříštivé, zakázané Ženevskou konvencí, napalm a život jihovietnamských obyvatel se přestěhoval do podzemních tunelů s nemocnicemi i opereačními sály...

Nixon také nařídil bombardování tajných komunistických základen na území v té době neutrálního Laosu a Kambodže, na něž na jaře 1970 zaútočily americké a jihovietnamské jednotky. Tato akce sklidila ve Spojených státech další obrovskou vlnu kritiky. Proti vládě USA a Nixonovi demonstrovaly statisíce lidí. Největší protivládní odpor organizovali studenti, odpovědí vlády USA bylo uzavření stovky vysokých škol. V této bouřlivé atmosféře byla na 4. května 1970 zorganizovaná studentská demonstrace na státní univerzitě v Kentu ve státě Ohio.

Byla tak povolána nejbližší jednotka Národní gardy. Demonstranti, mezi nimiž byli i provokatéři, kteří mj. zapálili administrativní budovu, jež celá shořela. Guvernér Rhodos svolal tiskovou konferenci, na které informoval, že mnozí demonstranti nejsou američtí občané ani studenti. V areálu univerzity se na akademické půdě další den sešlo na tři tisíce pouze již protestujících studentů. Šlo o pokojný protest, kdy se mladí lidé distancovali od rabování a ničení těch živlů, které chtěly zneužít jejich mírovou akci. Přesto však byla proti neozbrojeným studentům vyslána Národní garda. Sedmasedmdesát jejích příslušníků zaútočilo v poledne na studentskou demonstraci se zbraněmi s nasazenými bajonety a slzným plynem.

Touto palbou Národní gardy na akademické půdě byli zabiti čtyři studenti a devět jich na útěku střely, většinou do zad, vážně zranily. Po tomto masakru byla Kentská univerzita na šest týdnů uzavřena. Až mohutná stotisícová protiválečná a protivládní demonstrace ve Washigtonu donutila prezidenta Nixona alespoň pozvat několik kentských studentů do Bílého domu a vyjádřit jim politování nad touto tragédií. Omluva od člověka, který musel být brzy poté odvolán z funkce prezidenta pro svůj podvod při odposlechu v sídle demokratů, byla čirým pokrytectvím.

Ve věku 93 let zemřel loni ve Washingtonu DC  Robert McNamara, ministr obrany za prezidentů Kennedyho a Johnsona. Byl prohlášen za architekta mj. vietnamské války a karibské krize. Před vstupem do politiky úspěšně řídil automobilku Ford. Později stál dlouhá léta v čele Světové banky. Americký jestřáb, co chtěl rozbombardovat Vietnam do doby kamenné, teprve na sklonku svého života přiznal, že vietnamská válka byla omyl. Přitom už v roce 1965 soukromě varoval, že USA musí očekávat ztráty až 1000 mrtvých za měsíc a sdělil prezidentu Johnsonovi, že Severní Vietnam věří, že válka bude dlouhá, že čas je jeho spojenec a že mají převahu.

Pro magazín Time v roce 1991 navíc po letech prohlásil, že incident v Tonkinském zálivu byla americká provokace. Tak také promluvilo mnoho dalších důstojníku přiznávajících, že tento konflikt byl uměle vytvořená fraška, lež a byznys jako obvykle. Jednalo se o pozemní válku na jihu Vietnamu, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. USA, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny pomáhaly jižnímu Vietnamu, stejní spojenci jako dnes proti severní Koreji.

Už i britský časopis o vietnamsko-americké válce „War“ v jednom ze svých vydání uvedl: “Dne 30. července 1964 provedlo malé jihovietnamské komando akci, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž severovietnamského pobřeží. V oblasti, údajně stále v mezinárodních vodách, se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox, který 2. srpna napadl při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jednou kulometnou střelou.

Americký prezident Johnson vzápětí varoval severní Vietnam před nevyprovokovanými útoky. O dva dny později se Maddox společně s spolu s dalším torpédoborcem Turner C. Joy dostal za tmy do silné bouře. Posádky ze signálů radarů vyhodnotily, že lodě byly opět napadeny. Zahájily proto dvouhodinovou palbu na radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Šlo však prý pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru…”

Událost byla záměrně připravena s cílem ospravedlnit vstup USA do války. Po druhém incidentu schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu, která Johnsona opravňovala k “použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO”. Teatrálně za tím účelem vystoupil v televizi s emotivním projevem k národu. Od konce padesátých let měli v jižním Vietnamu Američané, kteří překazili celonárodní vietnamské volby v roce 1954, své první vojenské pozorovatele, a jelikož v té době ještě Kongres USA neschválil válku, založili letecké základny v Thajsku, odkud startovaly k náletům americkými letouny s thajskými piloty na vietnamská města a Ho Či Minovu stezku.

V březnu 1965 se vylodily první americké pozemní síly v Da-nangu. Byla tak zahájena nejdelší americká válka. A hlavní heslo, jímž bylo zničení komunismu. Po deseti letech děsivé války byl komunistický nejen sever Vietnamu, ale také jih. A přestože bylo do bojů ve Vietnamu postupně nasazeno dva a půl miliónů amerických vojáků a 700 tisíc příslušníků saigonského režimu, byla tato přesila poražena na špatně dobývaném diplomatickém poli pouze necelým půl milionem vojáků Národní fronty osvobození. Navzdory sovětsko-americkému "veletrhu", na němž se převáděly a zkoušely nejmodernější zbraně té doby, jako dnes v Libyi.

"Zprávu o Vietnamu zadal v roce 1967 prezident Lyndon Johnson. V té době se veřejnost obrátila proti válce. Vláda konflikt záměrně zhoršovala, ale Kongresu říkala něco jiného. Děsivé bylo, že v kritických okamžicích různé vlády Američanům lhaly," říká poradce vlád prezidentů Johnsona, Nixona a Clintona Morton Halperin. Prezident

V roce 1981 začaly USA financovat Indiány Mesquity, dávat jim zbraně a cvičit je, aby mohli povstat a bojovat proti vládě v Managui. V El Salvadoru, Vietnamu, Koreji, Íránu, Ugandě a Kongu CIA pomáhala formovat a cvičit eskadry smrti. Přesto i prezident Reagan mluvil o slávě války, ale měli byste se ptát, kde byl v době války v Koreji? Vždyť tehdy byl dostatečně mladý na to, aby v ní mohl bojovat! Mohl by býval bojovat i v 2. světové válce. Ale on byl v Hollywoodu, točil filmy, kde místo krve používali červenou barvu, kterou můžete smýt a jít na oběd... A co hrdina z filmové vietnamské války Rambo - Sylvester Stallone? Kde byl v době Vietnamské války? Dostal odklad vojenské služby pro fyzickou neschopnost a učil tělocvik v dívčí škole ve Švýcarsku během této války.

Proč USA destabilizují země třetího světa, jakoby nestačilo, že ve světě i tak spousta nestability a bídy? Proč američtí vůdci ženou své vojáky do dalších válek? Proč systematicky učí nenávidět a bojovat s druhými lidmi? Počátkem června 1963 se 73etý buddhistický mnich Thich Quang Duc zastavil na rušné ulici v Saigonu, hlavním městě Jižního Vietnamu, a když ho polil benzinem druhý mnich, posadil se se zkříženýma nohama, potom poklidně škrtl zápalkou a upálil se k smrti. Předtím ovšem poslal zprávu presidentu Diemovi: „Zajistěte politiku náboženské rovnosti“.

President Diem, horlivý katolík, vyhlásil nad městem stanné právo, zavřel většinu pagod, přikázal tajné policii zatčení buddhistických předáků a zmobilizoval své vojsko přetáhnout pendrekem všechny buddhistické mnichy nebo skupiny buddhistů, které by si dovolily protestovat proti své narůstající diskriminaci jejich náboženství. Sebeobětování Thich Quang Duce bylo vyvrcholením rostoucí zhoubné diskriminační kampaně proti buddhismu římskokatolickým premiérem, prezidentem Ngo Dinh Diema v Jižním Vietnamu. President Diem vládl v té době zemi téměř devět let ve spolupráci se svými bratry, Ngo Dinh Nhu, náčelníkem tajné policie, a Ngo Ding Thuce, arcibiskupa v Hue.

Podnět k buddhistické revoltě vznikl pouze několik dní předtím v Hue, starodávném vietnamském hlavním městě, která je nyní sídlem arcibiskupa, jenž kraloval, vládl a ovládal jak katolíky tak nekatolíky jako duchovní vůdce svých dvou bratrů, presidenta a náčelníka tajné policie. Při oslavách na počest arcibiskupa si katolická posádka v Hue vyvěsila vlajku Vatikánu, aniž by buddhisté měli námitky, Ale když o tři dny později celá země oslavovala 2507 narozeniny Buddhy a buddhisté roztáhli zvou buddhistickou vlajku, arcibiskup jim prostřednictvím úřadů zakázal, aby to dělali. A to osmdesát procent obyvatel země byli aktivní buddhisté.

Buddhistická delegace v Saigonu požadovala zrušení zákazů omezujících jejich náboženství a diskriminačních zákonů namířených proti nim. Vláda uvěznila mnohé z demonstrantů. V Hue mezitím,  když jiná demonstrace Buddhistů pochodovala městem, vojsko je rozehnalo použitím plynových bomb. Výsledek: šedesát sedm lidí bylo přijato do nemocnic s chemickými popáleninami. Prezident Kennedy, katolík, tlačil na katolickou trojici ve Vietnamu. Ale protože se zdálo, že to nemá žádná účinek, nakonec zrušil americké dotace, které měsíčně ve výši dvou milionů dolarů posílala CIA do jižního Vietnamu „zvláštním silám“.

Buddhističtí mniši, buddhistické jeptišky a buddhističtí předáci byli zavíráni po tisících. Pagody byly zavírány nebo obléhány. Buddhisté byli mučeni policií. Jednoho dne se další buddhistický mnich veřejně upálil zaživa, aby obrátil pozornost světa na katolické persekuce. Třetí mnich se upálil, potom další. V krátkém období se jich sedm veřejně upálilo. Ve Vietnamu bylo vyhlášeno stanné právo. Vojsko nyní okupovalo mnoho pagod a odváželi všechny mnichy kladoucí odpor. Další buddhističtí mnichové a jeptišky bylo uvězněno a odváženo nákladními auty, včetně značného množství raněných.  Odpor začali v Jižním Vietnamu buddhisté, teprve po nich přišlo partyzánské hnutí Vietkong, které nemělo zpočátku nic společného s komunistickým Vietminem na severu země.

Vietnam byl rozdělen. Jeho armáda byla otevřeně vzpurná a zahájila pasivní odpor, a to ne proti komunistům, ale proti vlastní vládě. Výsledek: válka proti komunistům byla rychle prohrána, jelikož většinou obyvatelé odmítali spolupracovat. Üstřední zpravodajská agentura CIA ve spolupráci s vietnamskými buddhisty úspěšně připravily „převrat“. Prezident Diem a jeho bratr, náčelník tajné policie, museli utíkat, aby si zachránili život, ale byli záhy nalezeni jednotkami povstalců v malém katolickém kostelíku v Cholonu. Oba muži byli zabiti a jejich těla ležela v nemocnici sv. Josefa.

Proto se stalo, že Vatikán uzavřel dohodu s komunisty na severu, zatímco USA šly do boje. Papež uskutečnil tajnou dohodu Vatikán-Severní Vietnam zasvěcením celého Vietnamu — tj. severního i jižního, Panně Marii. Bylo to pár let před tím, než válka skončila. Podrobnosti o tajné dohodě mezi Vatikánem a komunisty je možno posoudit v knize autora knihy Vietnam, Why Did We Go? [Proč jsi tam kráčel, Vietname?] Zasvěcení spojeného komunistického Vietnamu provedl dobrý papež Jan XXIII, sekundoval mu papež Pavel VI. Náboženský tah,který ukazuje, na které straně byl Vatikán, když USA začaly prohrávat válku..

Vše podstatné z dlouhá léta utajované zprávy The Pentagon Pepers už bylo zveřejněno. To, že se dokumenty o lžích o Vietnamu v takovém rozsahu objeví na internetu, je důležité, aby to pomohly mladým lidem lépe poznat pozadí války ve Vietnamu, kterou vedla Amerika mezi lety 1964 a 1975. Deset let hororu. Američané v ní spotřebovali více munice než za druhé světové války. Přesto byli nuceni své vojáky ze země  stáhnout a Vietnam přenechat napospas komunistům. To vše bylo zadostiučinení pro zemi, která byla v permanentní válce. napřed s Mingy, potom s Francouzi, během, 2. světové války s Japonci, pak znovu s Francouzi, po nich přišli Amričané a nakonec zase Mingové, pro změnu přejmenovaní na Číňany.

Inu, na počátku války byl komunistický pouze sever země, po deseti letech nesmyslné války byl komunistický celý Vietnam... A dodnes i po půl století stále je... Co na to nenávistneří udělali z Ho Či Mina, ctěného státníka ve Francii a dalších zemích, masového vraha...? Šťastný rok buvola 1973 - ve Vietnamu skončila válka s US Army…

V Saigonu bez hudebního sluchu neobstojíš!

Když mohou Romové do Kanady, proč ne Vietnamci do Christianie…?

(Další komentáře, glosy, ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)-
http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/ - http://www.facebook.com/profile.php?id=100000530411044