Zamindrákovaný nick, co fabuluje líp než baron Prášil…

„Byl jedním z těch, co pomlouvali Milo Komínka. Soud následně odsoudil "Moravskoslezský den", kde po 89 Olšer působil, k náhradě za utrpěnou morální újmu Milo Komínka 150 000 korun. Ještě koncem listopadu v 89, vyzýval Olšer v tom obskurním plátku "Ostravský horník", ať "pracující" nepodlehnou nějakým študákům v Praze, kteří chtějí rozvrátit socialismus... Psal pro Ostravský "Rudý kahan".  Pamatujete?... Jak se Vám kouřilo od brku? To by soudruh šéfredaktor ocenil, třeba poukazem do "kantýny" k Mamulovi. Více o tomto chameleónovi vědí na pobočce Konfederace politických vězňů ve Frýdku - Místku…"

Zleva - Olšer, Škvorecký a Salivar v Torontu... Foto: B. Olšer (2)

Takto se o mně v několika příspěvcích vyjádřil jistý nick, který si plete pojmy s průjmy a týdeník Ostravsko-karvinský horník s Rudým kahanem, který nikdy neexistoval. Alespoň ne v OKD. A Donbas je moc daleko. Sporný komentář se objevil v diskuzi u mého článku na Neviditelném psu "Mají "máslo na hlavě" a ještě si drze hrají na lidumily a pacifisty" o Rakušanech a jejich farizejství, co Čechy v rámci zlovolné propagandy nařkli z válečného zločinu, když měli údajně brutálně zavraždit 16 německých starousedlíků, určených k odsunu. Nakonec se možná zjistí, že iniciátory vraždění nebyli Češi, ale sami rodilí Rakušané a sudetští Němci...

Podobnou kritiku jsem si o sobě a Komínkovi už přečetl v Britských listech od nějakého Gajdy. Také tento článek byl plný nehorázných lží a pomluv. Ale musím přiznat, že mě to nijak neznervózňuje. Naopak. Kdyby mě nickové nepomlouvali, nebylo by to ono, jako bych ani nežil. Moje teorie o politických rowdies by dostala na frak. Kdo jiný by zbaběle zneužíval anonymity davu víc než zamindrákovaní nickové. Ovšem čeho je příliš, toho je moc. Bránit se musím. ať se to někomu líbí nebo ne...

Pan Komínek, "politický vězeň" v exilu a údajný akrobat zavěšený pod letadlem, za můj rozhovor s Jiřím Krejčím původně žádal odškodnění čtyři miliony a všem svým věřitelům v Torontu sliboval, že jenom co peníze u soudu vyhraje, hned všem splatí své dluhy. Krejčí totiž v rozhovoru mj. prohlásil, že mu Komínek ještě z Kanady dluží 15 tisíc dolarů. Ten to odmítl a redakci dal k soudu za pomluvu, přestože jsem rozhovor s Krejčím autorizoval a navíc jsem volal do Frýdku přímo Komínkovi ve snaze mu rozhovor přečíst.

Ten to odmítl, jen se zasmál a řekl, ať si to klidně zveřejním, že Krejčí je duševně zaostalý. Tak jsem to učinil a spadla klec. Naletěl jsem. Přitom ještě před podáním žaloby jsem se s Komínkem osobně sešel, vše jsme probrali, jak kdysi přepadli hájovnu a s ukradenými zbraněmi stříleli po esenbácích. Za loupežné přepadení pak byl odsouzen natvrdo do Jáchymova. Když ho propustili, emigroval do Kanady. Během naší schůzky mi dokonce věnoval svoji knížku "I pod oblohou je peklo" a napsal věnování. A vzápětí jsem podepisoval své vlastní trestní stíhání pro pomluvu. Kde byli všichni ochránci demokracie a svobody slova, že mě nechali obvinit z trestného činu pomluvy, i když jsem v ničem z novinářské etiky nepochybil a vedl pouze běžné interwiu?

Přestože po tzv. sametu byl navrátilec z exilu Milo Komínek v občanských komisích, které de facto rozhodovaly, kdo přežije v dosavadní funkci a kdo ne, dostal místo požadovaných a věřitelům slíbených čtyř milionů, pouhých 150 tisíc Kč, v podstatě něco jako úplatek. Většina redaktorů MSD byla totiž exkomunisty a stejně jako bývalí prokurátoři i policisté v Ostravě měli na kahánku, a proto se submisivně předháněli, jak se zavděčit „politickému vězni“ s absolutním rozhodovacím právem nové "demokracie". Do týdne po mém návratu z Kanady a po předložení mé dvacetistránkové zprávy, viz přiložená reportáž, bylo však ukončeno trestní stíhání mojí osoby a obhájce Milo Komínka se po jejím přečtení vzdal obhajoby čestného občana Pržna…

Musím už po několikáté uvést, že nikdo z mé rodiny, tedy ani já, nikdy nebyl v KSČ. Můj otec jako venkovský učitel byl v šedesátých letech vyhozen ze školství, jelikož jako praktikující katolík odmítl vstoupit do KSČ a něco podepsat. Stal se z něho pomocný dělník, který ze svého ubohého platu musel uživit pětičlennou rodinu. Postiženy byly i jeho děti, kterým bylo zakázáno studium na vysokých školách. Takže jsem po vylepšení kádrového profilu v podzemí OKD začal dopisovat do hornických novin, jelikož jsem nic jiného než psát neuměl.

Kolosální Gajdovou lží v Britských listech bylo nařčení, že jsem v listopadu 1989 připravoval zvláštní antisametové vydání Ostravsko-karvinského horníka. Pravda je taková, že jako jediný nestraník v této redakci jsem o přípravě tohoto čísla neměl ani ponětí. A ve chvíli, kdy bylo zhotovováno, jsem byl na demonstraci na Masarykově náměstí v centru Ostravy s hercem Vaškem Antošem a zpravodajem Rádia Svobodná Evropa Erikem Bystroněm. V ty dny jsem byl už ve spojení i se svým spolužákem Petrem Cibulkou v Brně, vydavatelem Seznamů StB a periodika Rudá krávo...

S dobrodruhem a samozvaným žurnalistou Gajdou jsem se setkal jen jednou. Zatelefonoval mi a požádal mě o schůzku, když jsem se vrátil z Jihoafrické republiky. Snažil se poté ze mně vymámit kontakty na tamní zlaté doly, aby prý mohl pro svoji švýcarskou obchodní společnost sehnat 350 tun zlata. Vysmál jsem se mu a on si o mě začal vymýšlet jednu lež za druhou.

Ta zásadní byla v souvislosti s případem poněkud zvláštního emigranta Milo Komínka. Jelikož pomluvy mé osoby a trestní stíhání v této kauze přesáhly stravitelnou míru, vypravil jsem se do Kanady, abych získal o tomto Čechokanaďanovi potřebné informace. A zjistil jsem, že skutečně nedluží inkriminovaných 15 tisíc dolarů, ale víc než dvakrát tolik. Více napoví následující reportáž, která byla po mém návratu z Toronta zveřejněna v roce 1997 v Moravskoslezském dnu... 

Do Toronta za pravdou

Víkend takřka detektivní

(Níže uvedená fakta se váží k rokům 1994 - 1998)

V polovině roku 1993 jsem v Ostravě uskutečnil rozhovor s panem Jiřím Krejčím, Čechokanaďanem z Toronta. Ve svém povídání se mi zmínil také o tom, že bývalý politický vězeň totality Miloslav Komínek, dnes již Kanaďan, dluží jemu a dalším lidem v Kanadě spousty peněz.

Kromě toho, že jsem natáčel toto povídání s jeho vědomím, že jde o článek pro MSD a natočil si ho na magnetofon, dal mi Jiří Krejčí i faxy z Toronta, v nichž potvrzovali i jiní lidé, že jim M. Komínek dluží nemalé částky. Pro mne jako novináře to byly zcela dostačující informace k tomu, abych rozhovor připravil, s Jiřím Krejčím autorizoval a dal svým nadřízeným, kteří jej vydali.

Dr. Kalvoda je rozhořčen

Na základě otištění tohoto článku jsem však byl tři roky trestně stíhán pro pomluvu, i když jsem pouze kladl otázky, což činí každodenně statisíce novinářů. Jak mohu odpovídat za obsah odpovědí někoho jiného? Jakou odpovědnost mají nést třeba ti redaktoři, kteří denně dělají rozhovory tzv. na živo? Copak mohou tušit, jak se jejich ,,intervjuk" ve vteřině rozhodne a koho urazí?

Vzhledem k tomu, že i přes mnou předložené důkazy o mé nevině se policie nadále snažila svým stíháním o moji profesionální i osobní kompromitaci, rozhodl jsem se odletěl na dva týdny přímo do Toronta, abych se na místě přesvědčil, jak dalece je Miloslav Komínek, čestný občan Pržna, kandidát na poslance českého Parlamentu i Senátu bezúhonným člověkem.

Odcestoval jsem do Kanady zcela na své vlastní náklady, které činily 25 tisíc korun. Cesta za pravdou se však nedá vyčíslit žádnou sumou. Měl jsem v úmyslu vše prozkoumat naprosto objektivně - tedy zeptat se na M. Komínka jeho přátel i nepřátel. Byl však pro mne šok, když jsem v Torontu marně hledal člověka, který by se za Miloslava Komínka byl schopen postavit.
Hned první hodiny v Torontu mne zavalila spousta informací. Kamínek po kamínku jsem skládal mozaiku pravdy. Zda je věrohodná, to jistě posoudí odpovědné policejní a justiční orgány, jimž jsem po návratu své argumenty předložil. Ale po pořádku.

„Jsem ochoten přijet do České republiky jen proto, abych svědčil u soudu proti panu Komínkovi. Je to podle mne nečestný člověk..."

Takto mne oslovil 73letý profesor v důchodu dr. Josef Kalvoda z města Avon v USA, který mi poskytl svoji korespondenci s Miloslavem Komínkem, včetně smluv, jež s ním podepsal a potvrzení o převzetí peněz pro firmu pana Komínka, která tiskla dr. Kalvodovi jeho knížku „Z bojů o zítřek".

Pan Komínek si od něho vzal peníze za všechny výtisky, přitom však prokazatelně vytiskl jen jejich část. Dones zbytek peněz dr. Kalvodovi nevrátil, takže mu dluží celkem 5 860 US dolarů a 4 tisíce Kč. Proto mu dr. Kalvoda v jednom z posledních dopisů z 15. ledna 1997 mimo jiné píše:

„Pravdu nazýváte hanobením. Zhanobil jste sám sebe, když jste lhal, podváděl, vydíral a okrádal! Protože někdo byl zavřen, to mu nedává právo lhát, podvádět, vydírat a krást. Nejsem sám, kdo o vás změnil názor o 180 stupňů. Např. pan Tomáš Heřman, od kterého jste si vypůjčil peníze a nevrátil mu je, je jedním z nich. Pan Jerry Polovnuk, kterého jste si před lety na zasedání Vaší „společnosti" zvolili ,,Treasure Secretary", pomáhal Vám materiálně a finančně, zatímco Vy jste ho podváděl a okrádal. Píše o Vás, že jste „samolibý, ješitný a marnivý, jak nějaká bardáma. Je (Komínek, pozn. dr. Kalvody) mstivý a zkorumpovaný až hnus! Pan Polovnuk je rovněž ochoten přijet do České republiky svědčit u soudu proti Vám a předložit důkazy o svých zkušenostech s Vámi..."

Tolik tedy můj první svědek, vědec, který publikoval v předních světových časopisech a podnes přednáší na amerických univerzitách i v České republice. Jeho důkazní materiály obsahují asi dvacet stran.

Jak "pomohla" mafie

Druhým svědkem byl Tomáš Heřman z Toronta, narozený ve Zlíně. Bývalý politický vězeň, který byl ve vězení v Československu za to, že vykřikoval hanlivá hesla proti komunistickému režimu. Je zapřisáhlým bojovníkem proti komunistickým režimům, v Kanadě se zúčastňoval demonstrací proti režimu v Československu po boku M. Komínka.

Na základě toho půjčil manželům Komínkových 1 650 kanadských dolarů, který si vybral ze svých úspor. Jak mi pan Heřman řekl, tvrdili mu, že je vydírá italská mafie. Za řadu let už má tento dluh činit asi 4 000 dolarů. Ve svém prohlášení, které mám natočený na magnetofonu i v písemném provedení s jeho podpisem mimo jiné říká:

„Nakonec bych chtěl poznamenat, že podvodné chování pana Miloslava Komínka a jeho ženy Marie Komínkové žádným způsobem nemění nic na mém vztahu k organizaci politických vězňů. Ve své, téměř stoprocentní většině jsou to lidé vysoké mravní hodnoty, k nimž jsem vždy vzhlížel s úctou. I vůči této organizaci se pan Komínek choval způsobem, který vytvářel konflikty a rozbroje. Proto se s ním většina politických vězňů nakonec rozešla..."

Tolik Tomáš Heřman, který je v Kanadě znám rovněž uspořádáním velké sbírky ve výši mnoha tisíc dolarů pro české sirotky ve válkou postižené bývalé Jugoslávii. Jeho manželka je Chorvatka.

Před čtrnácti lety se přistěhoval do Toronta ze Švédska Miloš Janek, který ve svých osmnácti letech emigroval z Kopřivnice. Také tento majitel autoškoly v Torontu, kde žije se svojí manželkou a dvěma dětmi, má s manžely Komínkovými své špatné zkušenosti. Tento věřící mladý muž, angažující se také při organizováni pobožností v jednom z českých kostelů v Torontu, nemá žádné důvody lhát ani v kauze Komínek. Proto napsal, podepsal a na magnetofon mi řekl o svérázném jednání manželů Komínových vůči němu.

Vyjádřil se takto: “Celkem jsem Komínkům půjčil asi 1 600 kanadských dolarů. Upomínal jsem je naposled vloni kolem Vánoc: Paní Komínková, jak je to s tím dluhem, kdy mi jej už splatíte? A ona říkala, že až dostanou peníze od soudu, tak mi to vrátí. Že sice dostali jen sto tisíc, ale odvolali se, jelikož se soudili v Česku o čtyři milióny. Podle mne byla filozofie pana Komínka taková, že všichni přijeli do Kanady se obohatit, zatímco on, chudáček sem přijel jako jediný z nás bojovat proti komunismu: Takže mne podporujte! Když bych do tohoto dluhu, který je už přes deset let, připočetl inflaci a úroky kolem osmi procent, byly by částka, kterou mi manželé Komínkovi dluží, mnohem vyšší. Je zajímavé, že tenkrát ještě o žádném soudu nevěděli, že by mohli dostat nějaké peníze. Takže když se dnes odvolávají na částku, kterou si vysoudí a jíž splatí své dluhy, jak je chtěli vracet tenkrát..?"

Kam zmizela Moravia Publishing?

K mladým emigrantům, který se nechal nachytat ,,dobročinností" manželů Komínových, byl Vladislav Křenek. Narodil se v Uherském Brodě a při svém příchodu do Toronta pracoval také pro Miloslava Komínka. Měl za svoji práci slíbenou odměnu. Dodnes však podle jeho slov nedostal ani dolar, takže dluh, který u něj manželé Komínkovi mají, činí přes 1 600 kanadských dolarů. Mimo jiné mi řekl:

„Pan Komínek se mi jevil jako nevyrovnaný člověk, toužící po pomstě, po odvetě, po zničení svých nepřátel, kteří se však často rodili jen v jeho představách... Říkal: však mi se s tebou vyrovnáme. Neboj se. Bohužel, nebral jsem v té době vážně varování svých přátel, kteří mne upozorňovali na dlužnické praktiky pana Komínka. V roce 1994 na jaře jsem byl osobně se svými přáteli svědkem, kdy M. Komínek vybavení své tiskárny Moravia Publishing na Dundas Street stěhoval do ČR. Proto mne udivilo, když jsem se dozvěděl z časopisu Svědomí z listopadu 1996, že ho vydává a tiskne v tiskárně neexistují už tři roky. Bylo to uvedeno v tiráži, kde je napsáno: Vydává a tiskne Moravia Publishing, Toronto..."

K tomuto svému svědectví mi pan Křenek přiložil i druhou stranu časopisu „Svědomí" z listopadu 1996, z níž je zcela patrné, že vydavatelství Moravia Publishing by mělo být neustále na torontské ulici Dundas Street. Je to další lež. Dům, v němž tato tiskárna kdysi zřejmě působila, patří Kanaďanovi španělského původu panu Gonzálesovi, který do prostor bývalé tiskárny nyní nastěhoval černošskou rodinu.

Vzhledem k tomu, že mu manželé Komínkovi neplatili elektřinu, ani vodu a telefon ve své bývalé firmě, byl jim podle sdělení majitele vypnut elektrický proud. Proto si udělali díru v podlaze bytu, protáhli jí elektrické vedení, aby tak mohli nelegálně zapojit tiskařské stroje. Značné peníze za pronájem dluží rovněž panu Gonzálesovi. Osobně jsem „firmu" Moravia Publishing v Torontu navštívil. Stržená reklamní tabule, rumiště a výkladní skříň, na níž nyní září XXX, symbol prodejny pornografie - to je vše, co po Komínkově firmě zůstalo. Mohu doložit fotografie. Přesto dál uvádí, že zde tiskne a vydává své „Svědomí"...

Sám proti "agentům StB"

Při svém pátrání jsem se setkal i s pracovníkem torontského úřadu Ministry of Community and Social Servieces, který prošetřuje vážné podezření, podle něhož se měl Miloslav Komínek opětovně dopustit podvodů s nezákonným pobíráním sociálních dávek, starobního důchodu, včetně padělání veřejné listiny.

Pan Thomas Steenson - Eligibility Review Officer - byl sice vázán služebním tajemstvím, přesto mi potvrdil, že do uzavření případu byly jakékoliv příjmy v Kanadě manželům Komínkovým zastaveny. Svědecké materiály v této kauze předal policii v Torontu i tamnímu ministerstvu práce a sociálních věcí i bývalý spolupracovník Miloslava Komínka, redaktor jeho časopisu ,,Naše hlasy" a spisovatel, který vydal v Moravia Publishing dvě své knížky - Jiří Peterka.

Emigroval z Frýdku-Místku zhruba před třiceti lety, aby celý svůj život v exilu věnoval boji proti komunistické vládě v Československu. Také on měl své problémy s vydavatelem Miloslavem Komínkem, který mu dluží opět za nedodržení smlouvy a nevytištění určitého počtu již zaplacených knih 3 500 kanadských dolarů, plus osm procent úroků za více než deset let.

V rozhovoru, který mi Jiří Peterka poskytl a plně autorizoval, mimo jiné říká: „Naše hlasy" upadaly stále hlouběji, to bylo zřejmé všem bývalým dopisovatelům. Tato situace trvala až do roku 1980. Komínkovi živořili a půjčovali si od druhých peníze. Vrátil jsem se z cesty kolem světa a nechal se dr. Kremplem z Hardofordu přemluvit, abych se znovu ujal redakce „Našich hlasů". Pan Komínek s úlevou souhlasil a hleděl si jen obsluhy strojů socialistické provenience, pak aby splachoval záchod, a aby po redakci neběhalo moc myší, které si pořádaly ve sklepě konference a pomalu konzumovaly archív... Spočítal jsem si, že musím být nejmíň dvaatřicátý bývalý Komínkův spolupracovník, o němž později Komínek přes nějakou hlásnou troubu prohlašoval, že jsem byl napojen na StB. Téměř každý, kdo měl s Komínkem jakýkoliv spor, většinou finanční, byl jím „odhalen" jako tajný agent StB nebo KGB. Čili po čase, když jsme od pana Komínka slýchávali o někom tvrdit, že byl komunistický agent, mohli jsme automaticky předpokládat, že to byl slušný člověk, který půjčil Komínkovi peníze a ten mu je nechce vrátit..."

"Svědomí" bez svědomí?

Mezi věřitele manželů Miloslava a Marie Komínkových patří rovněž Jiří Kružík z Třebíče a Dana Gorylová z Českého Těšína, dnes manželé a rodiče tříletého Jiříčka. Oba nyní žijící v Torontu. Pro vydavatelství Moravia Publishing mnoho měsíců pracovali. Za tuto svoji činnost jim pan Komínek dluží 11 259 kanadských dolarů, což je částka, do níž není započítána inflace a úroky. Ve skutečnosti tedy představuje mnohem vyšší sumu.

Ve svém dopise panu Komínkovi z 12. 2. 1993 Dana Gorylová mimo jiné píše: „To bylo dopisů a faxů (rozuměj od manželů Komínkových Daně Gorylové - pozn. autora): Dano a Jirko, vydržte, my se s Vámi vyrovnáme, až se vrátíme. Zatím vám za všechno moc děkujeme! Když jste se, pane Komínek, vrátil do Kanady koncem září 1992, tak jsem se Vás ptala, jak se se mnou vyrovnáte. Vy jste mi odpověděl, co mi můžete dát, když nic nemáte? Když ale nic nemám a vím to, a přesto využívám lidi, tak je to podvod. Já mám, pane Komínek, čísté svědomí. Vy to o sobě říct nemůžete, i když vydáváte „Svědomí"..."

Dny mého torontského pobytu ubývaly rychlostí blesku, kromě krátkého výletu k Niagarským vodopádům a na nejvyšší věžovou stavbu světa - torontskou televizní věž - jsem víc nestihl. Byl jsem zaplaven novými a novými informacemi, hlásili se mi další lidé, kteří chtěli říct svůj názor na pana Komínka. Tak jsem se dostal rovněž do redakce českého časopisu „Nový domov" vycházejícího v Torontu.

Jeho šéfredaktorka Věra Rollerová mi poskytla výpis, v němž je jasně uvedeno, že pan Komínek dluží redakci Nový domov peníze za dva inzeráty, v nichž propagoval svoji brožurku „I pod oblohou je peklo." I když tento dluh bez inflace a úroků činí jen 70 dolarů, též tato skutečnost hovoří své o serióznosti manželů Komínkových.

Do rukou se mi dostal celý archív disket z počítače M. Komínka. Kdo byl ten dobrý dárce - nevím. Prostě byl jedno ráno u dveří mého dočasného torontského bydliště balíček a v něm poklad. Stačilo jej vložit do počítače a byl z něho bezpočet dopisů s velmi zajímavými obsahy, včetně dopisů Tomáši Baťovi s žádostí o peníze.

A také o činnosti pana Komínka mezi kanadskými politickými vězni. O tom se mnou hovořil i zdroj nad jiné věryhodný - Lumír Salivar, bratr manželky spisovatele Josefa Škvoreckého. Byl deset let vězněn komunistickým režimem v Československu, aby se po vystěhování do Kanady věnoval také činnosti politických vězňů. Rozhovor s ním na téma Milo Komínek zabral na magnetofonové pásce více než hodinu.

K němu mi pan Salivar přidal výstřižky z kanadských novin The Toronto Star z června 1977, v nichž je článek o tom, že manželé Miloslav a Marie Komínkovi budou odsouzeni pro nelegální pobírání sociální podpory, jelikož měli přes 18 tisíc dolarů zisku z prodeje domu. Ten koupili za 32 tisíc dolarů a prodali za 50 tisíc. Přesto dál brali v sedmdesátých letech od státu tzv. welfare, tedy podporu pro chudobné a to až do výše 11 256 dolarů.

K tomuto článku mám doklad z Ministery of Community and Social Services ze dne 31. března 1993, který potvrzuje, že M. Komínek musí vracet státu dluh ve splátkách po 30 dolarech měsíčně. Na zmíněném dokladu je rukou Miloslava Komínka dopsáno, kam a kolik peněz posílat osobním šekem na heslo Komin 2006260.

Rovněž jsem získal materiály z torontských bank o transakcích manželů Komínkových. Obdobný problém vyšetřuje nyní torontská policie znovu. V duchu presumpce neviny o detailech pomlčím. Zatím.

Sám proti všem

Pan Lumír Salivar mi do magnetofonu mimo jiné řekl:
„Komínkovi bych nevěřil. On je prolhanej. Třeba v některých případech nelže, ale jak já můžu vědět, že v tomto případě ne? Tady má mizernou pověst, v české komunitě. Tady, když se řekne Komínek, tak se lidi začínají smát. Doplácel na to jeden človíček - Čech, který měl na jedné ulici v Torontu výrobnu razítek. Malinký krámeček a jmenoval se Milo Komínek. A ten se jmenoval křesním jménem Milo, kdežto tento je Miloslav....
Je to spodina. Já netvrdím, že netrpěl. On byl buřič, furt musel na sebe upozorňovat... Je to zřejmě jeho povahorys, že pořád musí bejt proti všem. On je Jirásek, pořád musí být proti všem. Přitom ale on je neschopnej. Kdyby byl schopnej alespoň jako ten Kotas, jak ho nemám rád a je to pro mne šašek, nebo pan profesor Zelený. To má alespoň jakousi pomyslnou úroveň, poněvadž vystudovali a mají nějakou kvalifikaci, i když ta kvalifikace je podivná. Ale co on (míněno Komínek, pozn. autora)? Ten nerozezná holou větu od souvětí. Co psal, to všechno museli opravovat. On je skromnej a pracovitej, ale on bude přenášet písek z rohu do rohu celej den, aniž by věděl proč. Je pracovitej, ale bl..... To pak může být kdekdo čestným občanem. S tím jeho senátorstvím. Pokud vím, tak se dal ke Sládkovi, ale pohádali se. S kým se také nepohádá Sládek a s kým se nepohádá Komínek. Sladek, tedy sládkovci nechtěli vůbec do senátu, takže on za ně nemohl kandidovat, tak si založil vlastní partaj. Já to dostanu, to se může objednat, kolik dostal hlasů. Jejich přesný počet nevím, ale na procenta mi někdo říkal, že dostal 0,0008, což by odpovídalo na něho, na jeho ženu a možná ty dva jeho syny..."

Návod na padělání výučního listu

Největší šok jsem zažil, když se mi do rukou dostal dopis od M. Komínka pracovníkům jeho tiskárny. Je jím podepsán, jeho vlastní rukou jsou na něm vepsány poznámky. Byl psán 4. června 1992 z Frýdku-Místku do Toronta.

Je v něm přesný návod, jak se mají zhotovit falešné živnostenské listy pro Milo Komínka a jeho syna Petra. V ČR si chtěl totiž založit novou tiskařskou firmu a k tomu potřeboval výuční list tiskaře. Ten si zřejmě nechal padělat, takže je pravděpodobné, že jeho současná firma na Moravě je nelegální z hlediska českých i kanadských zákonů.

Ve zmíněném dopise se mimo jiné píše: „Byl jsem s Jirkou Otipkou na živnostenském referátu. Pro tiskárnu musím mít výuční list. Proto nech mi ho Dana (Gorylová - pozn. autora) udělá. Bude v angličtině a na kopírce se text nakopíruje na potištěný diplomový papír (barevné kreslené rámečky). Dostane se koupit v Paper Shops atd. Já jsem na to udělal diplomy pro Járu Meců, Vlastu Dobnera atd. Dana udělá separátně text a na kopírce několik kopií z barevného diplomu (pro napasování na prosvětlovacím stole) a potom, jak to bude perfektně sedět, u Hlobílka to nakopírujeme na sebe. Místo čistého papíru dá do kopírky diplomový a nahoru text co napsala...."

Následuje předepsaný text navrženého výučního listu. Dále se pak mimo jiné praví: „Toho nebožtíka Hlubůčka nech někdo podepíše."

Jednalo se o bývalého majitele tiskárny, u něhož se měl pan Komínek tiskařskému řemeslu vyučit. Než však došlo k padělání inkriminovaného padělku, pan Hlubůček zemřel, takže falešný je nejen výuční list, ale i podpis pana Hlubůčka na něm. Existuje rovněž místopřísežné prohlášení pracovníků tiskárny, kteří falzifikát přípravovali pod nátlakem vyhazovu z práce. I toto jednání je v Kanadě trestné a označuje se jedním termínem - harásment. Z vět, psaných rukou po bocích tohoto dopisu, lze přečíst upozornění, že výuční list se má udělat i pro Péťu (syna, pozn. autora), a že má být změněn slovosled, aby to nebylo stejné...

Čtrnáct dnů uběhlo jako voda v Niagaře. Během nich se mi navršil spis o několika stovkách stran. Výše uvedená fakta jsou jen nepatrnou částečkou. Chtěl jsem objektivně zmapovat, jaký vlastně je člověk, onen muž, který trpěl v komunistických vězeních, a jenž mne pohnal hned před dva soudy, kterého v Torontu nikdo neuznává.

Proto jsem se chtěl ptát jeho přátel i nepřátel. Na ty první jsem však nenarazil, snad jen v rozhovoru s herci krajanského Nového divadla Mácou, Maškem a Králem, kteří se snažili částečně M. Komínka hájit. Ti se také shodli na tom, že byl buřič, ale zřejmě psychicky postižený z dob svého mnohaletého věznění. Na téma jeho dluhů se vyjádřili jen pokrčením ramen se slovy, že na „welfare žije v Kanadě kdekdo". Museli však uznat, že nikdo z nich by z tohoto titulu neměl odvahu se ucházet o čestné občanství či senátorské křeslo.

Během svého hledání pravdy jsem se setkal s lidmi, které dala dohromady teprve kauza Komínek. Tedy nešlo o žádné spiknutí z jejich strany, ale o zcela lidské vymáhání nemalých dluhů. Nechvalně se tak o Miloslavu Komínkovi vyslovovali lidé všech kategorií; tiskaři, političtí vězni i novináři. Svůj názor na pana Komínka si utvářeli zcela nezávisle na názorech jiných.

EPILOG

Na konec otázka pro orgány činné v trestním řízení. Bylo mé obvinění z pomluvy podložené? To samé se týká nařčení vydavatelství Moravskoslezského dne, po němž chtěl M. Komínek čtyři milióny korun. Nutno podotknout, že Jiří Krejčí byl v Torontu řadu let velmi blízkým rodinným přítelem manželů Komínkových. Jeho matka se stýkala s Marií Komínkovou a jsou podnes přítelkyně.

Je další otázkou, která již však zavání spekulací, jaké vlastně měl Jiří Krejčí úmysly, když chtěl poskytnout tisku informace o Milo Komínkovi. Chtěl skutečně pomoci k penězům věřitelům v Kanadě, nebo svému někdejšímu chlebodárci? Jedno však dnes již ale vím určitě - v něčem jsem se opravdu mýlil - onen čestný občan nedluží 15 tisíc dolarů, jak jsem napsal, ale patrně nejmíň pětadvacet, což jsem doložil svědectvím šesti Čechokanaďanů z Toronta a jednoho Čechoameričana z USA. A nejsou jediní. Myslím si, že málokterý novinář měl svůj rozhovor podložený důkazy tak, jako já.

P.S. : Generál Rudolf Pernický (1915), politický vězeň, vyznamenaný prezidentem republiky V. Havlem za svůj boj proti fašismu, byl dalším člověkem, který se ohradil proti pomluvám, jež byly zveřejněny v Komínkově časopise Svědomí.
V soudním řízení, v němž generál Pernický žaloval M. Komínka pro urážku na cti, byl Milo Komínek v roce 2002 odsouzen Městským soudem v Praze k peněžitému trestu 70 tisíc korun. Nepomohlo mu ani odvolání ke Krajskému soudu, ani dovolání v Nejvyššímu soudu. Všechny tyto soudní instance potvrdily jeho vinu. Okresní soud ve Frýdku-Místku poté M. Komínkovi zablokoval bankovní konta...

Že by také válečný britský hrdina a politický vězeň československé totality generál Rudolf Pernický byl součástí „protikomínkovské konspirace“, jak celou kauzu nazval v Britských listech plagiátor Gajda...?

(Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)