Přes dva miliony čtenářů Kajínkova webu...

Milovníci tragických příběhů českých vrahů a jejich obětí, spěchejte do Plzně. Západočeská policie pořádá 20. června Den otevřených dveří a zcela mimořádně zpřístupní od 10 do 15 hodin sbírku zbraní v budově Krajského policejního ředitelství.

Bývalá kaple na dvorku Mírova, na jiném snímku cela Z. Vocáska, stejná, z jaké uprchl Kajínek...foto: B. Olšer

Pokud chcete na vlastní oči vidět v originálu, jakým revolverem byl zastřelen Kočka mladší hoteliérem Ďuričkem nebo s čeho střílel "sběratel" zbraní Jiří Kajínek v Plzni, máte šanci. V nablýskaných vitrínách je uloženo stejně tak nablýskaných asi třináct set exponátů.

Pušky, samopaly, kulomety, nechybí pistole a revolvery, když krátkých palných zbraní je kolem osmi set. Drtivá většina z nich je pořád funkčních.

Vrazi jsou kupodivu podporováni spoustou svých fandů, Jiří Kajínek má dokonce i webové stránky pod názvem "Na podporu Jiřího Kajínka". Existuje i redakční rada, které předkládá své texty taktéž jeho obhájkyně, skoro svůdná advokátka Klára Slámová.

Je to jeden z českých paradoxů; jako jeden muž jsou skoro všichni obyvatelé zásadně pro trest smrti, na druhé straně drží palce filmových či skutečným vrahům, zvláště pokud jsou obviněni z ukladné vraždy nějakého podnikatele, kteří jsou pro Čechy většinou synonymem podvodníků a mafiánů.

Poprvé Kajínek zaměstnal policejní pátrače v lednu 1993, kdy se nevrátil z přerušení nápravného pobytu za dobré chování při výkonu jedenáctiletého trestu. Trest za loupež si odpykával v příbramské věznici.

Během této doby navštívil ministra spravedlnosti Jiřího Nováka s žádostí o revizi výše svého trestu. Ministr Novák Kajínkovi řekl, že mu nemůže nic slíbit. Proto se vězeň rozhodl, že se do výkonu trestu zpět nevrátí.

Na útěku pak spáchal v květnu 1993 u plzeňské věznice nájemnou vraždu podnikatele Štefana Jandy a jeho osobního ochránce Juliána Pokoše. Postřelen byl další bodyguard Vojtěch Pokoš. Kájínek byl zadržen v srpnu 1993 a odsouzen na doživotí.

V říjnu 2000 se však z cely mírovské věznice dostal pomocí lana a kusu železa, které se mu z okna podařilo přehodit přes asi čtyřmetrovou a zbruma patnáct metrů vzdálenou zeď a ukotvit ho.

Přestože ho od počátku tohoto útěku sledovala stráž věznice, za zdí zmizel, jakoby na něho v tamním lesíku čekalo policejní auto.

Po třech měsících svobody byl v prosinci dopaden speciálním policejním komandem v pražském bytě Marie Černé. Na sobě neměl nic, ale u sebe měl dvě pistole a granát, které budou rovněž vystaveny v expozici při Dnu otevřených dveří v Plzni.

Z Prahy byl poté přemístěn do věznice ve Valdicích, kde strávil několik roků. Pak se vrátil na Mírov, odkud ho čekal přísně střežený konvoj do Karviné...

Kajínkovi loni v listopadu sebral veškerou naději Ústavní soud, když mu definitivně zamítl žádost o obnovení procesu. Jeho dokonale společnými silami zorganizovaný útěk stál život i ředitele věznice Mírov, jenž spáchal sebevraždu skokem z okna své pracovny na druhé nádvoří věznice...

Docela jsem si Kajínka dokázal v jeho mírovské cele představit, určitě byla "typizovaná" stejně jako cela jeho spoluvězně Zdeňka Vocáska, který napřed dostal před dvaceti roky za dvě vraždy a jeden pokus o vraždu trest smrti, po jehož zrušení bylo na řadě odpykání 25 roků.

Když byl poté zaveden výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, soud ho přiřkl právě Vocáskovi, kterého jsem jako novinář bez větších potíží navštívil v jeho cele na oddělení mimořádných trestů, dokonce jsme spolu seděli na jednom kavalci a četli si jeho deník, v němž obhajoval svoji nevinu...

A právě tato moje reportáž se ocitla také na Kajínkově webu, jenž už zaznamenal dva miliony svých čtenářů. Ne že bych patřil mezi lidi, posedlé jeho nevinou. Vrazi však mají něco společného. Stejně jako Zdeněk Vocásek dlouhou dobu tvrdil, že nikoho nezabil, také Jiří Kajínek podnes tvrdí to samé...

Paradoxně o tom samém je i film, který již několik let připravuje herec a kaskadér Petr Jákl. Začne ho po letních prázdninách točit režisér F. A. Brabec.

Po dlouhém hledání na Slovensku a v Německu si vězně odsouzeného Jiřího Kajínka zahraje slavný Rus Konstantin Nikolajevič Lavroněnko,  rodák z Rostova na Donu. Za drama Izgnanie - Vyhnanství, získal předloni na Filmovém festivalu v Cannes cenu pro nejlepšího herce.

Třicetiletá herečka Tatiana Vilhelmová s přelivem na blod si v očekávaném filmu o nejznámějším českém vězni zahraje jednu z hlavních rolí - obhájkyni Kláru Slámovou, co jako lvice bojovala a pořád bojuje za to, aby Kajínka soud zprostil viny a propustil na svobodu...

Dále si zahraje též Vladimír Dlouhý i polský herec známý z filmu "Je třeba zabít Sekala" Boguslav Linda. Všichni jsou hlavně zvědaví, jestli vězeňská služba umožní setkání Lavroněnka s Jiřím Kajínkem. Pro inspiraci...

Pokud ano, bude to pouze přes mříže. Ty tam jsou totiž doby, kdy jsem byl bez problémů vpuštěn ve věznici Mírov sice přes několik stráží a prohlídek, ale až na oddělení mimořádných trestů a mohl si v cele posedět v družném hovoru na jedné pelesti bez mříží s posledním českým odsouzencem k trestu smrti...

Pravděpodobný název filmu o Kajínkovi bude "Vinen - Nevinen"...

Jak říkala moje zbožná babička, Bůh - Nejvyšší soudce - všecko vidí a jednou všechny spravedlivě rozsoudí.

Takže Jiří, už jsem ti to jednou vzkazoval; trpělivost, někdy to nabeton přijde....

(Další komentáře, fejetony a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz)