Na každých deset domů jeden protiletecký bunkr...

Během šedesáti roků museli izraelští Židé už mnohokrát do protileteckých krytů. Také třeba před osmnácti roky. To když Irák bombardoval Tel Aviv a mrazivého 18. ledna 1990 dopadly na izraelské město ruské rakety scud. Pak v červenci roku 2006 se situace opakakovala, rakety už nehrozily jen z východu, ale také ze severu. Z Libanonu...

"Z obavy před dalšími válkami už máme v bytech povinné kryty," řekl mi Rami, jeden ze tří synů rodáka z Bielsko-Biale Petra Bachracha, když jsem si prohlížel v městečku u Haify jeho nový byt. "Máme místnost, jejíž stěny mají tlouštku skoro půl metru, dveře jsou ze dvou pětimilimetrových ocelových plátů a ve stropě je větrák s filtrem proti jedovatým plynům."

Své protiletecké kryty znovu zásobují také v osadě Moledet na severu Izraele, kde žije Bedřich Eli Bachner, člen slavného rodu ostravských podnikatelů.

"V Moledetu žije asi padesát rodin a na každých deset připadá jeden podzemní kryt. Základní škola má ten největší, do něhož jsou každý den dodávány potraviny a voda,” seznamoval mě s krutou realitou moledetský ekonom v penzi.

"Prožili jsme šest válek s Araby, nebezpečí nám hrozí i dnes. Riziko teroristických útoků je nepřetržité; jsme pár kilometrů od arabských vesnic, na dostřel jsou hranice s Libanonem. Raketa k nám může doletět za pár desítek vteřin..."

"Ruské scudy začaly dopadat na Tel Aviv den poté, kdy Saddám Husajn vpadl se svými vojsky do Kuvajtu," vzpomínal Bobby David, další z party ostravských Židů. "Ze sedmdesáti těchto střel jich na nás během války v Perském zálivu devětatřicet vystřelil...”

Bylo nutné znovu prověřit domácí větráky a plynové masky i v dalších letech. Místo scudů z Iráku dopadaly na Izrael kaťuše z Libanonu. Znovu zavládl strach ze střel s bojovými biologickými látkami a jedovatými plyny.

Za první dva dny konfliktu s Hizballáhem dopadlo do osad a Haify přes sto kaťuší. Únosy vojáků, desítky mrtvých a stovky zraněných vzbudily u Izraelců vztek, i když jsou na podobné válečné tragédie už zvyklí. Přesto by se většina z nich natrvalo nevrátila do Evropy, kterou pořád nazývají židovským hrobem.

Dnes je krutou skutečností další válka, tentokrát si ale Izraelci oddechli. Už se báli, že si jejich vláda zase nechá všechno líbit, bude vyklízet židovské osady a že opět bude slepě naslouchat krutým rozmarům muslimů, tentokrát těch z Hamasu.

"Sjednocený vládní souhlas se širokým národním konsensem na bleskový útok našeho letectva a přesné zásahy strategických bodů Hamasu v Gaze mi dávají naději, že se pořád máme na koho spolehnout. Podle mého názoru se to už mělo odehrát dávno," říká rozohněně Tomi Shved z Hod Hasaronu, tlumočník českých a slovenských celebrit při cestách po Izareli.

"Sedm roků slyšíme, jak každý den jsou obyvatelé v blízkosti Pásma Gaza bombardováni raletami a celý ten čas pořád to samé, že se od Izraele očekává trpělivost?" dodává David Peer.

"A že je třeba vyčerpat všechny diplomatické možnosti před zaútočením na hamasovce, co mají jediný cíl - zničit židovský stát a vyhovět Teheránu, aby nás nenechali ani minutu v klidu. Neumím si představit, jak by asi reagovali státy Evropy za podobné situace. Jak dlouho by jim vydržela trpělivost nereagovat..."

David Peer vystudoval v Praze, dnes už žije řadu let v izraelské Haifě a provází turisty po Svaté zemi, k Mrtvému moři i na Masadu...

"Žádný stát na světě by si nenechal líbit, co nám "palestinci" dělají? Chtěl bych vidět všechny, co nás kritizují, jak by mluvili, kdyby je takhle ostřeloval mraketami nějaký soused. Evrioská unie nechápe a nechce chápat, že muslimové nechtějí ani křesťanství nikde na světě. Oni se probudí až bude pozdě. Slovo "palestinci" dávám do uvozovek, protože podle mě takový národ nikdy neexistoval a také neexistuje. Je to jen něco umělého..."

Ani sedm křížků nic nezmohlo s bonviánstvím vždy dobře naladěné MVDr. Rachel Bockové ze Slovenska, která už čtyřicet roků žije v Izraeli, momentálně v Kirot Hashikma u Tel Avivu odkud vyráží do světa, kde přednáší o ptačí chřipce a jiných zákeřných zvířecích chorobách.

"Doufám, že celý normální svět chápe, že naši lidé nemůžou být závislí na libovůli teroristů a vrahů, kteří střílejí rakety na izraelské civilisty. Že to tak dál nejde poté, co jsme jim odevzdali území a stovky osadníků dodnes živoří v provizoriích a jejich rodiny jsou na mizině; ztratily práci a stále se nedokáží vzpamatovat z šoku, že to byli naši vojáci, kdo je v yhnali z jejich domovů," nechápavě kroutí hlavou. 

"Celá část okolo Betléma doslova kvetla. Chrám Narození navštěvovalo o Vánocích na 30 tisíc poutníků. Dnes se Hamas postaral o to, aby zde žili znovu v bídě a pod hrozbou teroru. Samnozřejmě , že íránský a syrský prezidenti v tom teroristy ještě podporují," vypadá značně rozčíleně. 

"Naši se ale rozhodli tomu všemu utrpení udělat rázný konec. Jasně, jsou oběti, ale oni, místo toho, aby mysleli na budoucnost svých dětí, je od útlého věku učí zacházet se zbraní. Žádný sport, žádná kultura, jen nenávist. Kdyby tak někdo střílel na Moskvu, Prahu, Londýn nebo Paříž, nevím, jak dlouho by tamní vlády mlčely. Tady by se náš národ vzbouřil proti své vládě, kdyby se nás nezastala..."

Asi nejkratší dobu z českých žen žije v Izraeli Petra Linhová, dnes Oranit Machluf. V květnu 1995 odmaturovala, o rok později si našla dočasné zaměstnaní jako kontrolorka v jednom z objektu Židovskeho muzea v Praze. V té době se už učila hebrejštinu, takže si mohla jazyk vyzkoušet přimo v praxi. Stále víc jí to do židovského státu táhlo.

“V té době jsem se už připravovala ke konverzi v Bejt Simcha, ale chtěla jsem si ortodoxii vyzkoušet a rovněž mě lákala možnost studovat judaismus přímo v Izraeli. Nakonec jsem přijala nabídku svých česko - jemenských známých v Petach Tikve a dojížděla jsem třikrát týdně do ješivy Maajan Bima v Jeruzalémě…”

V říjnu 2003 poznala svého dnešního muže Eliho, o několik měsíců později definitivně odjela do Izraele, kde se v listopadu 2004 vzali. V březnu 2005 se jim narodil syn Ovádija. V Izraeli se po počátečních peripétiích usadila v Beer Ševě. Už jako Oranit Machlufová…

"Můj syn se tento týden vrací po chasnukových prázdninách do školky, takže pokud mi nespadne raketa Kassam přímo na hlavu, pújdu ho opět vyprovodit. Myslím si, že správně by se mělo říkat "vojenská operace proti teroristům v Gaze". Naprosto s ní souhlasím. Jsem přesvědčená, že jsme prokázali dostatek trpělivosti. Nastal čas jednat..."

Beer Ševa,  s více než 200.000 obyvateli největší město Negevu, se v úterý před 21. hodinou izraelského času (20. hodinou SEČ) dostala poprvé od vzniku Izraele v roce 1948 pod raketovou palbu.

Jedna raketa typu Grad-Kaťuša zasáhla mateřskou školku, v níž s ohledem na čas naštěstí nebyly děti. Tedy ani malý Ovadia Machluf.  Druhá raketa zasáhla obytnou čtvrť na předmětí Beer Ševy.

"Dnes ráno dopadlo několik raket i na naše město, jedna hodně blízko - zasáhla i školu, kam chodím tancovat. Nastěstí se nikomu nic nestalo - starosta Beer Ševy rozhodl již včera o přerušení vyučování ve všech školách a školkách. Jsme teď všichni doma, sledujeme zprávy, ale zároveň se snažíme normálně pokračovat v denní rutině. Jsem ale dost vyděšená..."

Čtyři rakety dopadly též do Aškelonu. Jedna zasáhla budovu a lehce zranila jednoho člověka. Do toho samého Aškelonu, jehož představitelé se dohodli s primátorem města Gazy na podepsání unikátní smlouvy o neútočení.

"Slavnostně za tímto účelem jsme přijeli do Gazy podepsat dohodu a také tím zajistit práci pro gazanské Araby, kteří mohli přijíždět do Aškelonu a mj. pracovat v tamní továrně na letecké motory," řekl mi ing. Rudolf Ger, slovenský Žid a jeden z vedoucích pracovníků zmíněného leteckého závodu.

Také toto město bylo zásluhou inkriminované smlouvy dlouhou dobu před raketami Kassam uchráněno... Než však čas a hlavně islám oponou trhl a pohrdl nabízeným smírem svých pokrevních bratranců...

(Další rozhovory, komentáře na ukázky z knih na wewbech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz)