Dva vrazi: Karadžič -"bosenský řezník", Thaci - premiér Kosova?

Radovan Karadžič, obviněný z genocidy bosenských muslimů během války v bývalé Jugoslávii, byl o víkendu zadržen u Bělehradu. Byl těžko poznatelný, s bílým plnovousem a rozpuštěnými dlouhými vlasy. Bývalý vůdce bosenských Srbů nežil před svým zatčením v izolaci ani se neskrýval na odlehlém místě. Říkal si Dragan Dabič, pracoval jako lékař v Bělehradu.

Dva symboly - svoboda USA a násilí muslimu v bosenském regionu...Foto: B. Olšer (2)

V Záhřebu byl pod společným velením tajných služeb Chorvatska a USA vypracován plán na zatčení Karadžiče a bývalého vrchního velitele ozbrojených sil bosenských Srbů Ratka Mladiče.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii je obvinil z válečných zločinů, na kterých se údajně podíleli za bosenské války z let 1992-1995.

Jeden z bosenských deníků přinesl zprávu o společných cvičeních chorvatských a amerických vojáků v oblasti města Bjelovar ve východním Chorvatsku. Třítýdenního cvičení se údajně zúčastnili i američtí vojáci rozmístění v Bosně a Hercegovině a "70 speciálně vycvičených pracovníků tajné služby americké Národní gardy"...

Srbský ministr pro vztahy s haagským tribunálem Rasim Ljajič uvedl, že Karadžič si falešnými doklady zajistil jinou etnickou příslušnost a v Bělehradě nežil coby Srb.

V nové identitě tak navázal na své původní povolání, kdy vystudoval v Sarajevu a odborně se profiloval jako psychiatr se specializací na neurózy a deprese, vedl zdravotnické lekce a psal články srovnávající oblíbené meditační techniky s tzv. ortodoxní meditací. Zajímal se také o léčbu přírodní energií a nehmotnými dimenzemi lidského těla.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.je proslulý ostravský endokrinolog a srbský nacionalista, hrdý na své přátelství s Radovanem Karadžičem. Je známá fotografie manželů Dolečkových a Karadžičových při přátelském setkání.

Je také autorem knihy Žaluji, z níž zvláště některá fakta jsou velmi pozoruhodná:

"Srbsko musí padnout na kolena!"

Tato věta vyklouzla nastávajícímu ministru zahraničí SRN Klausu Kinkelovi 24. května 1992 na tiskové konferenci. Německý novinář M. Thumann napsal o této větě v německém časopise Die Zeit - Válka válečných dopisovatelů (2. září 1994):

"Pravděpodobně si teprve později uvědomil (Klaus Kinkel), jak osudně připomněl smutně známou reakci císaře Wilhelma II. na zprávu německého vyslance ve Vídni v roce 1914:

"Se Srbskem je nutno se vypořádat co nejrychleji!"

Americký ministr zahraničí Robert Lansing řekl v roce 1918, když reagoval na I. světovou válku: "Až se budou psát dějiny této války, jejich nejslavnější kapitola se bude jmenovat Srbsko. Srbská armáda svojí odvahou konala divy a srbský národ vytrpěl neuvěřitelné útrapy. Takové sebeobětování a vytrvalost nelze ponechat bez povšimnutí - musejí být odměněny."

Když dr. R. Doleček navštívil dr. Radovana Karadžiče (1996) a diskutoval s ním o bombardování Jugoslávie NATO, dr. Karadžič mu lakonicky řekl: "Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných, tendenčních zprávách - z neznalosti a za peníze..."

Připomnělo mi to můj rozhovor s posledním prezidentem Jugoslávie, dnes hlavou státu Chorvatsko, Stipe Mesičem, který na moji otázku, kdy skončí na Balkáně válka, řekl: Až rozhodou Američané. Čekáme na to, aby mohli rozdělit mezi naše samostatné země peníze..." 

Organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch podporuje tvrzení bývalé hlavní prokurátorky haagského soudu Carly del Ponteové, zveřejněné v její knize Lov, v níž píše i o prodeji orgánů kosovskosrbských zajatců.

Organizace poslala dopis kosovskému tzv. premiérovi Hasimu Thacimu, který na prodeji orgánů podle srbských médií vydělal miliony dolarů, aby nařídil vyšetřování o těchto tvrzeních. Podobnou výzvu adresovala i albánskému premiérovi Salimu Berishovi. Ani jeden z nich na výzvu nereagoval.

Del Ponteová v knize uvedla, že haagský tribunál dostal informace, že kosovští Albánci převezli 100 až 300 lidí z Kosova do severní části Albánie po 12. červnu roku 1999, tedy poté, co Kosova přišly jednotky NATO.

Sedm Albánců, kteří sloužili v Kosovské osvobozovací armádě, jim potvrdili při oddělených rozhovorech, že byli přítomni při převozech unesených Srbů.

Dalšími zajatci měly být ženy z Kosova, Albánie, Ruska a dalších slovanských zemí. Carla Del Ponteová a dále uvádí, že celý „obchod" organizovaly „špičky UCK".

Tři sta zajatých Srbů mělo být transportováno na sever Albánie a zavíráno do „táborù" v místech Kukesh a Tropoj. Mladí a zdraví zajatci byli ihned prohlédnuti lékaři, byli dobře živeni a nikdo je nevystavoval žádnému násilí. Později byli přepravováni do města Burel, do blízkosti jednoho „žlutého domu".

Jedna místnost v tomto „žlutém domě", jak uvádí Del Ponteová, byla přeměněna v operační sál, ve kterém chirurgové „pacientům" odebírali orgány, jež se pak přes letiště Rinas posílaly do klinik po celé západní Evropě, kde sloužily k transplantaci orgánů bohatých klientů.

Zabíjeli je prý rovnou v sále. Vyndali jim co se dalo a těla zakopávali poblíž "žlutého domu" a na místním hřbitově. Mezi zajatci měl vládnout strach a panika. Všichni věděli, co je čeká. Údajně prosili, aby je zabili hned.

Hlavou tohoto dobře organizovaného bestiálního způsobu vydělávání peněz byl, podle mnohých indicií a svědectví, sám Hashim Thaci, jeden z předákù UCK, který je dnes tzv. premiérem tzv. samostatného Kosova.

Proč však vzala Ponteová do zaječí a odešla dělat raději velvyslankyni Švývarska do Argentiny? Šlo snad o snahu utéct před opovědností a svojí knihou si vyřešit potíže s vlastním svědomím?

Srbské Sdružení rodin unesených a zabitých během války v Kosovu a Metohiji podalo na Carlu Del Ponteovou trestní oznámení. „Nedovolíme jí, aby se obohacovala na kostech našich nejmilejších! " Její kniha je prý důkazem toho, že věděla o zločinech, ale nic nepodnikla pro potrestání viníků, což byla její povinnost.

Představitelé Sdružení se s ní sešli dvakrát a předali jí spoustu důkazů. Zbytečně.

„Že já nemlčela," říká si asi Carla Del Ponteová. Měla se rozhodnout jasně: Buď mlčet, anebo zločince žalovat. Zvolila třetí variantu a raději teď jen verbálně obhajuje své černé svědomí.

Haagský tribunál prohlásil na počátku dubna 2008 Ramushe Haradinaje, bývalého kosovského premiéra a jednoho z hlavních velitelù UCK za nevinného ve všech 37 bodech obžaloby a ihned ho propustil na svobodu.

Narodil se v roce 1968 ve vesnici Glodjane v Metohiji. Jugoslávii opustil v roce 1990 a odstěhoval se do rodné země své žalobkyně Ponteové - Švýcarska, kde pracoval jako vyhazovač v nočních podnicích, patřících tamní albánské emigraci.

Pak byl členem francouzské Cizinecké legie, vrátil se ale do Švýcarska, kde založil „Národní hnutí Kosova", které se později transformovalo v „Osvobozeneckou armádu Kosova", známější pod albánskou zkratkou UCK.

Je veřejným tajemstvím, že během bombardování Jugoslávie letadly NATO na jaře 1999, byl jedním z hlavních spojencù NATO a jedním z několika málo lidí, se kterými NATO koordinovalo své útoky. Sám jednou prohlásil: „Není pravda, že NATO nemělo pěchotu. Pěchota NATO - to jsme byli my! UCK...!"

Takže Karadžič, o němž jsem slyšel v Bosně, že je to bosenský řezník, je po zásluze ve vězení, virtuální premiér Kosova Thaci je "po zásluze" na výsluní svých pěti minut slávy. Doufejme, že to nebude víc...

(Další komentáře, reportáže a ukázky z knih na webu: http://bretislav-olser.enface.cz)