Kibucy a jedenáct oběšených židů v procesu se Slánským

V židovském státě se v minulých dnech bujaře slavilo. Šedesátiny jsou přece dobrý důvod. Škoda jen, že poněkud ve stínu se krčil fakt, že nebýt kdysi dávno desetitisíců sionistů v kibucech, nebyl by dnes ani Izarel.

První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku a společné zodpovědnosti za práci i její produktivitu, vznikla v roce 1909 na břehu Jordánu a jmenovala se Deganja - Chrpa.

Ten kibuc založili ruští a ukrajinští Židé a první dítě, které se zde v roce 1915 narodilo, byl pozdější generál a ministr obrany židovského státu Moše Dajan. A právě kolektivní socialistické družstevnictví našlo mezi Židy v Palestině i v sovětských kolchozech velký ohlas a začala vznikat další družstva.

To vyvolalo pocit sounáležitosti v Sovětské svazu, kde došli k závěru, že případný vznik státu Izrael rozšíří jejich panství i na Blízký východ. Zvláště když bylo založeno hnutí Kibuc Arci - Má země a mezi jeho kibucníky, kteří byli bývalými ruskými revolucionáři, převažovaly ideje Marxe a sovětské Rusko bylo považováno za ideologický základ pro jejich činnost v Palestině.

A jak to souvisí s avízovanými oběšenci v procesu s Rudolfem Slánským...?

Souvislosti se rodily ve chvíli, kdy pronikla na světlo světa protistalinovská filozofie Lva Davidoviče Bronštejna -Trockého, která moskevské soudruhy značně vyděsila. Tvůrce trockismu musel emigrovat, ale než dostal v Mexiku od španělského komunisty smrtelnou ránu cepínem do hlavy, našel si spoustu následovatelů. Akce vyvolala reakci a nastaly antisionistické čistky. Po Rusku, Maďarsku a Rumunsku se dostaly až do Československa.

První byl na jaře v roce 1949 zatčen komunista Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, po něm Otto Šling, tajemník brněnské KSČ, následovali Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti, Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí, Rudolf Slánský, generální tajemník ÚV KSČ a další...

Zločiny, jichž se mělo 14 obžalovaných dopustit, byla špionáž, trockismus, titoismus, spiknutí proti republice a záškodnictví. Byli popsáni jako sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno za osoby židovského původu.

Na ÚV KSČ přišlo přes 10 500 dopisů, které obsahovaly výkřiky: „Utopte je jako kočky!“, „Všichni musí na provaz!“; „Je to banda zločinců!“. Nechyběly ani nenávistné projevy antisemitismu: „Hitler jich mnoho likvidoval, ale ještě jich bylo málo!“. Bylo sepsáno na 8 500 peticí, které podporovaly nejtvrdší potrestání obžalovaných.

Hlavní prokurátor a justiční vrah JUDr. Josef Urválek udělil odsouzeným židovského původu 11 rozsudků trestu smrti oběšením, zbylí tři byli odsouzeni k doživotí a zbaveni státního občanství...

Nic nebude zapomenuto, nikdo nebude zapomenut! četl jsem na hřbitově s tisíci náhrobky pod Mamájevskou mohylou. Ani na české židovské oběšence se v Izraeli nezapomnělo...

Všude na světě může být několik důvodů, proč se ředitel podniku, významný politik nebo třeba zdatná lékařka krátkodobě změní v kuchtíka či uklízečku. V Izraeli ale nemusí být tato záměna funkcí ničím potupným ani existenčním problémem, natož nucenými pracemi. Řeč je o současných obyvatelích izraelských kibuců.

Všechno zde mají společné, místo výplat dostávají kapesné a ocitají se na rozpisech služeb ve společných stravovacích zařízeních. Takže i na kibucníka, který je šéfem významného podniku, přijde řada a musí jednou týdně do veřejné kuchyně, obléct si tam zástěru a škrábat brambory, rozdávat jídlo nebo umývat nádobí či podlahu v jídelně.

Své si u kuchyňských dřezů odpracovali i čeští Židé, kteří se před více než půl stoletím přistěhovali do Izraele a stali se kibucníky. Za třemi z nich jsem přijel do izraelské komuny Hachotrim nedaleko Haify. David Raz ze Znojma je v Izraeli už přes čtyřiašedesát let, Milan Maršík z Prahy a Fredy Wurzel z Ostravy o zhruba deset let míň.

,,Přišli jsme do nevlídného úhoru, postavili strážní věž, kolem ní stany a začali žít," směje se David Raz a i po letech kroutí nedůvěřivě hlavou. ,,Dřeli jsme, aby se nám něco urodilo a my měli co jíst. Nechápu, jak jsme tu bídu vydrželi..."

V době, kdy byli Židé finančně Německem odškodňováni za tragédii II. světové války, byl v Praze popraven, ne však fašistickým, nýbrž komunistickým režimem, jeden z nich. - žid Rudolf Slánský a několik jeho židovských přátel...

"Na to nikdo z Židů nikdy nezapomene! Proto byla pro přijetí za člena kibucu jediná podmínka; nesměl to být nikdo, kdo byl třeba i bývalým členem KSČ!" říká rezolutně David Raz.

V Deganji se členové družstva rozhodli zrušit po sto letech dosavadní systém komuny a zavést diferencované platy. Pro Izraelce, kteří v zemi žijí už 50 let, to byl šok, jako pro Američany zavedení socialismu či pro křesťany, kdyby jim papež konvertoval na islám...

Už neexistují ani další činnosti. Jako když každý člen dostával jednou týdně ze společné prádelny dvě čisté košile a kalhoty. Nebo když všichni jedli ve společné jídelně a děti žily a spaly ve společných domovech... Ty tam jsou romantické doby stoupenců anarchistických či socialistických ideálů.

,,Kibucy se ale zkrátka zadlužily, stát už jim nemínil dál půjčovat. Nastal konec komun. Další naši sionistickou tradici zahalil soumrak," povzdechl si věčný idealista David Raz.

Černé mraky se zatahují i nad Hachotrimem, patrně nastal i zde konec další utopické ideologie... Bohužel, tragické československé procesy padesátých let zůstanou krutou realitou navždycky...

(Další komentáře a ukázky z knih na webové adrese: http://bretislav-olser.enface.cz)