Od Dopisů Olze až po Dopisy od Davida aneb Těžký život metrosexuála

Naše vězeňství se nemění. Vězni dál mohou psát ze svých cel, jen se poněkud změnil důvod psaní těchto dopisů. V knize „Dopisy Olze“, jež je složena z Havlovy posbírané korespondence z vězení, nedává Václav Havel moc najevo lásku ke své ženě Olze, naopak píše i o svých nevěrách, ale hlavně o svých trpkých zkušenostech z komunistického vězení.

Zdeněk Vocásek ve své cele věznice Mírov...

To dopisy od Davida Ratha, zatím nevydané knižně, jsou prosyceny smutkem z šokového způsobu, kterým byl sesazen z postů hejtmansky nejvyšších, když nikdy nebyl jen kulisákem. Prostě píše a píše, všem a všem. A také jako Havel i on podléhá se svými dopisy cenzuře. Byť poněkud odlišného charakteru. Je to přirozená reakce; vězeň má prostě i nadále pocit, že může komunikovat se světem, který se mu smrskl na vazební celu v litoměřické věznici. Obhajuje se, snaží se média přesvědčit o své nevině. Oživuje si tak i chvíle, kdy psal ještě jako rázný politik otevřené dopisy, např. v roce 2007 premiéru Mirku Topolánkovi.
Dnes střídá své adresáty. Tu napíše dopis, ve kterém se ke dni 16. května 2012 vzdal funkce hejtmana Středočeského kraje a zároveň také funkce zastupitele Středočeského kraje. Adresovaný je náměstkyni hejtmana Zuzaně Moravčíkové. Toto psaní bylo zbytečné, jelikož i bez něj by padl z nebeských výšin hejtmanských rovnou do vězeňských pekel litoměřických. Píše tak, aby si navodil pocit, že je pořád v obraze a přeje všem klidné měsíce do krajských voleb, které vyberou nové členy Zastupitelstva Středočeského kraje.

Ve vězení si tak krátí čas psaním dopisů, v nichž se snaží vše vysvětlovat. V dopise pro předsedu sociální demokracie Bohuslava Sobotku uvádí, že za vše může ministr vnitra Kubice a policista Almer. Další dopis adresoval Lubomírovi Zaorálkovi, v němž sděluje důvody, proč se chce zúčastnit jednání sněmovny. Pak napsal i Právu, resp. redaktoru Mitrofanovi, následně MF Dnes či šéfredaktorovi Reflexu Pavlu Šafrovi… Dál zkrátka živí média vzkazy, že pořád ještě žije, existuje a nevzdává se. Teplá voda jen jednou týdně, šikana... O kom se nemluví, jakoby ani nežil, i když jde o zázrak galilejský a přeměnu vína v sedm melounů… A také ho nedrží nad vodou slib Velkého bratra, že bude jako disident jednou prezidentem Československa, i když jistě věří, že v rámci presumpce neviny dlouho v Litoměřicích nepobude...

Nedávno milovníci tragických příběhů českých vrahů a jejich obětí spěchali do Plzně. Západočeská policie pořádala Den otevřených dveří a zcela mimořádně zpřístupnila i sbírku zbraní v budově Krajského policejního ředitelství. Pokud byste chtěli na vlastní oči vidět v originálu, jakým revolverem byl zastřelen Kočka mladší hoteliérem ing. Bohumírem Ďuričkem, nebo z čeho střílel “sběratel” zbraní Jiří Kajínek v Plzni, měli jste šanci. V nablýskaných vitrínách bylo uloženo nablýskaných asi třináct set exponátů.

Kajínek zatím Rathovi nenapsal, co však není, může být. Zatím se k dopisování odhodlal jen zmíněný Ďuričko. Ve stránkovém a na počítači psaném textu, který poslal redakci Práva, reaguje na Rathovy stesky ohledně jeho vazby ve věznici v Litoměřicích. Tamní pobyt nazval Rath při nedávném proslovu ve Sněmovně za týrání a novodobou torturu a opakovaně si na své uvěznění stěžoval. Holt, těžký život metrosexuála za mřížemi.

Ďuričko v dopise Rathovi vzkazuje, že je prominentní vězeň, finančně zajištěný a má všechny výhody, které má vězeňská služba k dispozici… Že se určitě nedostanete mezi recidivisty, drogově závislé a všeho schopné do Valdické věznice, ubytovny „D“. Vůbec prý zatím neví, co je to vězení. Co to je absolutní frustrace osobnosti, bezmocnost a beznaděj...

Vzpomínám, že jsem také já dostával dopisy od vězňů. To jsem byl redaktorem Moravskoslezského dne a měl na starost soudnictví. Tak jsem mohl hovořil z očí do očí s vrahem Hrstkou, který zabil dva ostravské veksláky, synovcem jednoho z nejlepších českých režisérů a nositelů Oscara. Exkluzivně jsem vedl na Mírově rozhovor s posledním odsouzencem k trestu smrti Zdeňkem Vocáskem.

V roce 1993 jsem ho na Mírově několikrát navštívil. Byl do místní věznice, před rokem 1989 určené k likvidaci, převezen z pražského Pankráce. Dvě brutální vraždy a jeden pokus o ni. Všechno to bylo podle jeho naivního vysvětlení jen zatracená náhoda, nešťastný souběh okolností. Oba důchodci byli sice zavražděni, ale někým jiným. Jen to na něho hodili, jelikož se shodou okolností v té době zrovna nacházel na místech činů. Podle ředitele věznice je taková reakce vězňů přirozená; při zahájení výkonu trestu dostanou svůj kompletní trestní spis, takže si ho mohou důkladně přečíst a nastudovat, aby si dál vše sami vykombinovali podle popsaných okolností, jak vraždy probíhaly a jak také mohly proběhnout, aniž by padla vina na ně…

„Kdy jste byl odsouzen…?“

„Na to nikdy nezapomenu. Bylo to 8. září 1988 a Nejvyšší soud pak 23. srpna o rok později vše údajně přezkoumal a dostal jsem provaz. Žádost o milost mi Husák 6. prosince zamítl. Dali mě do cely smrti a poprava byla určena na 27. prosince…”

„Jaké to bylo v cele smrti?”

„Malá prázdná a studená místnost, jen s primitivním WC. Spal jsem na zemi na dece, kterou mi dávali jen na noc. Bylo to strašné, ale celu smrti si asi nejde představovat nějak milosrdněji…”

„A kdy jste se dozvěděl, že nebudete popraven…?”

„Může za to prezident Václav Havel, který pozastavil výkon trestu smrti, pak to sněmovna 2. května 1990, někdy před půlnocí schválila… To ale nebylo ještě nic jistého. Změnu v mém případě musel nařídit Městský soud v Praze. Pak za mnou přišli do cely, myslel jsem, že udeřila moje poslední hodinka, ale řekli, že mi byl 2. srpna 1990 změněn trest smrti na 25 roků. Byl jsem asi poprvé v životě opravdu šťastný, i když mi pak zase řekli, že žádných pětadvacet, ale doživotí…”

Když jsme skončili naše povídání, které jsem si převážně nahrával, dovolil se Zdeněk Vocásek dozorce, jestli by mi mohl ukázat svoji celu, abych ho v ní mohl vyfotografovat. Bydlel sám v dvojpokoji se společnou předsíňkou. Na okně byla pevná mříž, pod oknem železná postel, naproti ní polička s malou televizí. Sedli jsme si na pelest a já si listoval v sešitu, do něhož si Zdeněk Vocásek psal svoji virtuální obhajobu. Napsal jsem rukopis o jeho příběhu „Revize svědomí“, asi dvě stě stránkový text jsem mu posléze věnoval…

Soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie po zkoumání duševního stavu Zdeňka Vocáska došli k závěru, že v době činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Jde u něj o o polymorfní psychopatii s hysterionskými rysy (tj. poruchu osobnosti spočívající v disharmonii její struktury). Absolutní neúcta k lidskému životu u něj pramenila z výchovné zanedbanosti, nízké intelektuální úrovně (IQ 77) i nepřítomnosti jakýchkoli hlubších zájmů. Jedinou zálibou, kterou hlouběji pěstoval, byla kynologie. Vychodil zvláštní školu a byl již předtím čtyřikrát soudně trestán. Jako mladistvý úmyslně poškodil autobus, přepadl ženu, které odcizil kabelku a později napadl další ženu jen proto, že šlápla jeho psovi na packu.

MUDr. David Rath je jiná kategorie, proto též jeho těžká psychická krize, která má na svědomí, že přesto stejně jako Vocásek si v hlavě vše přehrává. Má na to nekonečně dlouhý čas, aby se pak ve svých životabudících dopisech o této své pravdě novodobého politického vězně svědomí snažil přesvědčit ostatní. Musel si změnit priority a žebříček hodnot a najít jinou vášeň, lapidárně řečeno, z nouze ctnost…

Inu, je jen otázkou času, kdy vyjde knižně další soubor dopisů z vězení – „Dopisy Olze“ nahradí „Dopisy od Davida…“. Vydavatelů je už nyní jistě přehršle… Přes dva miliony čtenářů Kajínkova webu…

Je Ďuričko sebevražený atentátník či se zbláznil a chtěl za mříže?

Existuje „normální svět Ratha“ a normální svět drtivé většiny…?

Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)-
http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/ http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php?id=100000530411044