Proč je v oblibě blogerů licoměrnost a lidská nepoctivost…?

Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Znám už za těch pár roků, co sem píšu, duševní zralost zdejších autorů, o stejné vlastnosti u nicků ani nemluvě. Stačí jen zvednout prst a zjistit odkud fouká vítr, následně sednout k počítači a podřídit se vox populi, vox dei. Kauza Paroubek je v nenávratnu, není na čí konto si pomluvami honit karmu. Ovšem mnozí blogeři jsou parta hloubavá, vědí jak být neustále "in". Jsou jako čerstvý sníh - vždycky je něco napadne...

Bral jsem doping, Oto, teď prodávám smažené kaštany...Foto: B. Olšer (2)

Původně jsem už nemínil dál požadovat po panu Zarembovi navrácení medailí po vzoru sprinterky USA Marion Jonesové. Mnoho povyku pro nic. Teprve dva po povrchu klouzající blogy zvrátily mé odhodlání mlčet. Mám snahu vidět věci v souvislostech a v různých úhlech pohledu, hlavně se všemi podrobnostmi. V Česku prý všeobecně nemáme rádi Romy, takže body sbírají ti, kdo na ně pouze nadávají. Navzdory licoměrnosti a populismu. Kdyby vzpěrače Otu Zarembu okradli jeho „gadžovští svěřenci“, a ne jeden z cikánských vzpěračů, ani by se o tom nezmínil, natož aby všecky bílé bez rozdílu vyhodil z klubu a prohlásil: Budu přijímat jen černé…

Místo toho ale podle Františka Matějky, bystrého to filosofa, řekl Zaremba: „Nedávno jsem je všechny vyhodil a s cikány jsem navždy skončil. Do klubu už budu nabírat jen bílé. Cikáni jen natahují ruce a berou dávky. A klidně okradou i člověka, který pro ně dělá první a poslední.“ Za rok se vrátím, vrátím se zas, byť sedm moří dělilo nás…

Skutečnost je však ze dne na den diametrálně odlišná; Zaremba včera prohládil: "Nikoho jsem nevyřadil. V pátek šli normálně na trénink. I ten, který mě okradl. Neprojevil ani žádnou lítost, absolutně nic. Dobře, ať si přijde a trénuje..." Chtělo by to promluvit si se "zlodějem", co kdyby došlo k tvrzení proti tvrzení...? Znám řadu případů, kdy někdo utratil větší částku peněz a pak ohlásil, že byl okraden... Samozřejmě, že Oty Zaremby se tato prekérní situace určitě netýká; jde přece o člověka, co nikdy nepodváděl...

Ovšem, jelikož cikánská minorita je taková, jakou jsme si ji vychovali, mnozí z nás panu Zarembovi tleskají. A přestože je to dopingový hříšník, je pro nás hrdinou. Sám se přece k dopingu přiznal. Charakter. Ale kdypak že to učinil? Až když měl svoji kariéru na padrť a nevěděl, z které do které. Proč to neřekl na stupních vítězů v Moskvě a neodmítl tam převzít zlatou olympijskou medaili...?

Že by to tenkrát ještě nevěděl, když dokázal zvednout nelidských 220 kg, že ho cpou bobulemi? Proč měl bandáže na kolenou. Protože ho nebolela…? Fakt si mohl myslet, že je silný jen díky vitamínům? Ani nepřemýšlel o tom, že denně nevzpírat přes 30 tun železa zdraví neprospívá…? A teď navíc ještě pošpinil svého trenéra Emila Brzósku, na něhož celou dobu nedal dopustit, všude ho jen vychvaloval a pěl na něho ódy. Dnes by ho chtěl dostat za mříže, jelikož mu údajně právě on zničil zdraví. Proto ho absolutně nenávidí. To nevěděl už v roce 2006, kdy v Brzóskovi ve svém rozhovoru pro Dělnické listy viděl novou a nadějnou perspektivu českého vzpírání?

A taková „čestnost a poctivost“ se některý blogerům a jejich nickům líbí. Je třeba kalkulovat a naladit se na stejnou vlnu jako čtenáři. Aplaus na veřejné blogerské scéně chutná blaze. To, že si soudní lidé myslí své, to se nepočítá. Soudní lidé jsou nad věcí a soudy si nechávají pro sebe. Jen já ne. Zkrátka všeho s mírou. Asi nejsem soudný, zato umím dávat věci do souvislostí a nesnáším demagogii.

Prý jsme ve svobodné zemi a každý má právo se svobodně rozhodnout, do které politické strany vstoupí. Hájí blogeři pana Zarembu, stejně jako jeho nezištné odhodlání vstoupit do DSSS. Jak by asi média reagovala, kdyby se Otík rozhodl vstoupit do ČSSD nebo KSČM, když před třiceti lety jako nadějný moskevský olympionik mohl mít své místo v KSČ tutové…? To by bylo plivanců a morálních facek.

Jana Javorková má vytříbený názor…“A že se rozhodl vstoupit do DSSS? Je to jeho volba a právo. Pitvá se v novinách to, když někdo, kdo nesnáší "hnusný kapitalismus", vstoupí do KSČM? Od toho je zde k výběru více politických stran, aby si mohl každý vybrat tu svou, s kterou se ztotožňuje a vyhovuje mu její program a naturel…“

V úvodu paní Jana však mylně píše, že po třiceti letech je jméno Oty Zaremby opět na titulních stránkách a je tomu tak jen proto, že chce vstoupit do DSSS. Omyl. Ota byl během oněch třiceti roků mnohokrát na předních stránkách novin. Ví, jako všichni moudří lidé, že nikdo nedělá nic napřed pro druhé a teprve poté pro sebe. Je to totiž úplně obráceně. Ziskem je i pocit radosti z úspěchu a popularity. Nikdo není absolutně nezištný, pouze nenávist Zaremby vůči Brzóskovi může být absolutní… Vše ovládá pragmatismus, tedy lidská činost veskrze užitečná a účelová.

Ota Zaremba zkrátka ví své; DSSS jako pohrobek Dělnické strany přece zatočí s flákači cikány a dá mu možnost za Vandasovce kandidovat. V pravý čas se zviditelnil a jako „čestný, sebekritický a neprávem stíhaný hrdina-olympijský vítěz“ bude pro DSSS skvělou reklamou. Pan Vandas si je také vědom toho, že náš stát je natolik štědrý, že myslí i na politická seskupení, která se do Sněmovny nedostanou. Pokud totiž volební zisk daného politického subjektu, tedy i DSSS, dosáhne v rámci celé ČR při volbě do Poslanecké sněmovny jednoho a půl procenta, má taková strana z našich daní nárok na stokorunu za každý hlas.

A při dosažení tří procent má pak nárok minimálně na šest milionů jako každoroční příspěvek od státu s tím, že za každou započatou desetinu procenta nad tento výsledek dostane ještě dvě stě tisíc korun. Za mandát každého poslance získá následně strana nebo hnutí od ministerstva financí 900 tisíc korun. To vše z peněz svých naivních zaměstnavatelů – daňových poplatníků.

Pan Matějka si všímá detailů, ovšem pouze těch účelových, co mu zapadají do konceptu. Třeba olympijské charty, z níž uvádí citaci: „Spojením sportu, kultury a výchovy, hledá a vytváří životní styl založený na principu radosti z úsilí, výchovné hodnoty dobrého příkladu a respektování morálních principů…“

Pokračuje ve svém textu: "Pokud platí výše vytučněná věta, pak se Ota Zaremba nedopustil ničeho, co by stálo za řešení Českým olympijským výborem. Až se „…výchovné hodnoty dobrého příkladu a respektování morálních principů“ stanou standardem v tomto minoritním etniku, pak suďme Otu Zarembu. Do té doby si ale přestaňme hrát na to, že jsme jeho slovy „zasáhli do práv občanů naší země a hrubým způsobem poškodili dobrou pověst českého vzpírání a sportu vůbec...“

Měl tím ctěný autor snad na mysli, že sám Ota Zaremba „vytváří životní styl založený na principu radosti z úsilí, výchovné hodnoty dobrého příkladu a respektování morálních principů…“? Podle o kus výše uvedeného Zarembova dementování svého výroku o vyhazování cikánů z klubu je další argumentace zbytečná. Opětovné obrácení Ferdyše Pištory..

Žiju už skoro čtyřicet roků v Ostravě, kdysi jsem sám vzpíral, dnes můj syn, absolvent Karlovy univerzity, organizuje jako učitel na atletické škole mj. vzpěračské exhibice, proto máme mezi vzpěračskými reprezentanty spoustu známých, včetně Emila Brzósky. Takže učit mě znát havíře Zarembu z dolu, v němž jsem začínal já svoji havířskou dráhu, je jako nosit dříví do lesa.

Tato fakta však někteří blogeři nevidí, resp. nechtějí vidět. Nehodí se do krámu jejich populismu. Největší fackovací panák totiž není Zaremba, ale skoro deset milionů daňových poplatníků včetně novinářských exhibicionistů. Tedy i já...

Inu, marně se vztekáte; pravda bolí, i přes alibismus vox populi, vox dei… Pracujte do úmoru, jako cikáni z Gipsy.cz a nebude třeba násilí…

(Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)