Když píše "válečný historik", aneb Demagogie bez konce...

Se zájmem jsem si přečetl blog "Pokrytectví Srbofilů aneb okupace Srbské Krajiny". "Objektivní, nezávislý a korektní popis" toho, jak tzv. Srbofilé a srbští okupanti trpí patologickou hypokrizí. Autor tohoto textu, zřejmě kovaný historik, čerpá podle všeho ze svých osobních zkušeností z Balkánu a války v bývalé Jugoslávii, aby obhajoval územní právo Kosova na samostatnost a návrat Srbské Krajiny Chorvatsku.

Srbská Krajina po zásahu chorvatských vojsk...Foto: B. Olšer (2)

Píše mj. že Chorvati se v roce 1991 ocitli ve stejné situaci jako Češi v roce 1938, kdy přišli o tradiční historické území. Patrně mínil Sudety a Protektorát Böhmen und Mähren, resp. oblast Srbské Krajiny, do níž Srbové přicházeli v 18. století.

Tento stav měl nastat poté, co srbští občané utíkali ze Srbska před tureckou nadvládou a od tehdejších chorvatských vládců dostali povolení usídlit se na území Krajiny. Asi jako Češi, když se "mohli" se svolením Hitlera usídlit v Sudetech...

Autor blogu asi mírně pozapomenul na rok 1938, kdy jedině Srbové byli ochotni nastoupit jako dobrovolníci za Československo v roce 1938? V Jugoslávii se jich přihlásilo kolem 50 tisíc do Čs. armády, aby pomohli bojovat proti naší okupaci hitlerovským Německem. Jak to vše dopadlo už dnes víme. Kolik tisíců Čechů se přihlásilo do bojů proti nacistům či americkým náletům na Jugoslávii...?

Poté následoval rok 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, kromě Rumunska a Jugoslávie. Hned 21. srpna 1968 prezident J. B. Tito prohlásil, že pět armád v čele se Sovětským svazem porušila suverenitu nezávislého státu a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě.

O dva dny později toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro kterou se SSSR se svými spojenci rozhodl. V Bělehradě a dalších srbských městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva. Téhož dne vyrostly v nejen v hlavním městě obří hangáry, připravené přijmout tisíce československých uprchlíků v útěku před zběsilou agresí údajných spojenců.

Každý emigrant měl připraven na neomezenou dobu nocleh, stravu či zdravotní péči. Hej, Slované, musíme si přece pomáhat! Vzkazovali Srbové do naší okupované vlasti a Češi neváhali a v hojné míře veškeré této pomoci využili.

Ke všemu byla srbskou královnou v předminulém století Češka Draga Mašínová, jež byla vdovou po českém inženýru Mašínovi, a Srbové k nám kvůli ní vždy chovali nadstandardní sympatie. V noci z 28. na 29. května 1903 zavraždila spiklenecká skupina důstojníků krále Alexandra Obrenoviče a jeho manželku Dragu. 

Proberme se trošku v mém archivu. V letech 1331-1355 byla většina Balkánu včetně Kosova ovládaná Srbskem. Po bitvě na Kosově poli v roce 1389 se Srbsko postupně dostávalo pod nadvládu Osmanů. Po porážce na Kosově poli roku tehdy neobyčejně vyspělé srbské království ztratilo Kosovo, jež bylo jeho kolébkou. Srbsko samo postupně přešlo do područí Osmanské říše.

Koncem 17. století, po prohře jednoho z řady protitureckých povstání, nastal masový odchod Srbů z Kosova, kde je se souhlasem turecké moci nahradili většinou muslimští Albánci. V roce 1912 však Srbsko pod vedením prince Alexandra zvítězilo nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova.

Dosáhlo tím rozšíření svého území o většinu Kosova a části Makedonie. Oblast Srbové znovu ovládli až po vzniku Jugoslávie v roce 1918. Tehdy se začali do Kosova opět vracet a mezi světovými válkami tvořili téměř dvě třetiny jeho obyvatelstva.

Během 2. světové války většina Kosova připadla k tzv. Velké Albánii pod italskou správou. Po obnovení Jugoslávie dostala provincie status autonomní oblasti v rámci SFRJ. Podíl Albánců na populaci provincie tvořil v té době 35-40 procent.

Takže teď Srbsko přišlo zřejmě definitivně o své historické srdce, jež začalo pulsovat už v 6. století. Krvácí, ale není to krev Albánců, ani muslimů, kteří se už zase o další kus přiblížili k srdci Evropy. Nevím, jestli si to někdo uvědomuje, že se blíží jeho infarkt myokardu a že bypasů je čím dál míň a že už jsme jen pohrobci dávného křesťanského evropského dědictví.

Dnešní rozhodování o Srbsku je jen pochopitelným vyústěním této hanebné hříčky. Už T.G. Masaryk řekl: “Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce… Ti oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu… Během dvou století bylo na 500 000 Srbů vyhnáno…”

V devadesátých letech jsem několikrát navšívil většinu míst, kde se v rozpadající Jugoslávii bojovalo. Od Šibeniku, přes Zadar, Srebrenicu, Knin, Vukovar, Dubrovník či Maslenicu. V Umagu jsem se setkal s posledním jugoslávským prezidentem Stipe Mesičem. V rozhovoru, který mi poskytl, mimo jiné řekl:

“Kdy skončí válka? Až rozhodnou Američané a rozdělí peníze, které patří Chorvatům, Slovincům, Černohorcům, Bosňanům a Srbům. Fašističtí Ustašovci? Nepříjemná minulost Chorvatska, ale dnes už nejsou nebezpeční. Kdo z nich přežil, je už starý a neškodný. Horší je, že mnohé důstojnické pozice v chorvatské armádě pořád ještě zastávají Srbové…”

V té době mi řekl profesor ze Záhřebu a momentálně tiskový mluvčí vojenského námořnictva Chorvatska Miro Pavlovský, když připlul s admiralitou do Vela Luky do hotelu Adria na poradu, že zamýšlejí internovat všechny manželky a děi srbských vojáků, kteří pořád ještě slouží v chorvatském vojsku.

(Asi jako když Angličané vytvořili v letech 1899-1902 během tzv. Druhé búrské války na jihu Afriky první koncentráky, do nichž zavřely hlavně ženy a děti potomků holandských farmářů - Búrů, aby se rychleji vzdali... Tříletá krvavá válka, v níž zpočátku Búrové vítězili, skončila v roce 1902 zánikem búrských republik a rozšířením britského koloniálního panství v jižní Africe...)

“Každý náš druhý velící důstojník je Srb a není síla, co by je z naší armády dostala. Snad je věznění jejich rodinných příslušníků vzpamatuje,” konstatoval Pavlovský.

Dne 6. června 1999 byla se Srbskem podepsána „mírová smlouva”, což v reálu znamenalo okupaci Kosova silami NATO, o níž se bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan vyjádřil, že „je hrozbou pro mezinárodní bezpečnostní situaci.” Během náletů bylo zničeno 212 chrámů a 111 farních domů, na 600 sakrálních staveb bylo poškozen.

Vysokým představitelem OSN (United Nations Mission in Kosovo) se stal Bernard Kouchner, který vůbec nedbal na dodržování rezoluce 1244, která deklarovala plné zachování integrity a suverenity Jugoslávie, a ostře vystupoval proti Srbům. KFOR neudržel na uzdě UÇK, podněcovanou albánskými ozbrojenci.

Bernard Kouchner je zakladatel humanitárního hnutí „Lékaři bez hranic“, diplomat, politik a donedávna prominentní člen socialistické strany. V nedávných prezidentských volbách podporoval Sarkozyho protikandidátku Segolene Royalovou. Poté, co mu vítězný Sarkozy nabídl post ministra zahraničí, byl ze socialistické strany vyloučen.

Spisovatel Pierre Péan napsal též knihu „Svět proti K.“ o šéfu diplomacie Francie Bernarda Kouchnera. Ten ve jménu amerických zájmů záměrně mylně interpretoval konflikty ve Rwandě, súdánském Dárfúru i v bývalé Jugoslávii. „Cynismus Kouchnerovy kariéry vygradoval jeho účastí na válkách v bývalé Jugoslávii, jeho obhajobou bombardování Srbska a invaze do Iráku v roce 2003,“ konstatuje Péan.

Kouchner se však hlavně vydal ve stopách svých astronomických příjmů. Dvě firmy, které s ním byly spojené, si od vlád Gabonu a Konga naúčtovaly 4,6 milionu eur za analýzu reformy tamního zdravotního systému, o dalších 25 tisíc euro si Kouchner řekl, když měl pro naftařskou společnost Total vytvořit zprávu, která by ji očistila z nařčení, že na svých ropných polích v Barmě využívá dětskou práci.

Soudci EU u kosovského odvolacího soudu osvobodili Albánce Florima Ejupiho, který byl odsouzen ke čtyřiceti letům vězení za pumový útok na srbský autobus, při němž v roce 2001 zahynulo 11 lidí a dalších dvaadvacet jich bylo zraněno. Soud však konstatoval, že důkazy byly nedostatečné a nařídil jeho propuštění.

"Někdo bude jásat, jestli se dnes v Kosově vyhlásí nezávislost, někteří budou krčit rameny. Já budu nepochybně ten, který bude krčit rameny..." řekl prezident Václav Klaus.

V Praze pak přijal srbského velvyslance Vladimira Vereše, který byl povolán do Bělehradu na protest proti rozhodnutí české vlády uznat nezávislost Kosova. Klausův neobvyklý krok lze podle podle nejmenovaných diplomatických zdrojů chápat tak, že Česká republika považuje česko-srbské vztahy za nadstandardní.

Klaus proto odletěl na návštěvu Srbska, kde prohlásil, že uznání Kosova bylo uspěchané a že stejně jako on přemýšlí v Česku většina jeho obyvatel i mnozí politici. Skutečně; Srbové jsou pokrytci a okupanti svého vlastního území...

Inu, není nad zasvěcený a osobními prožitky vyargumentovaný blog mého výše zmíněného ctěného kolegy a kovaného historika, minulým režimem jistě všemožně diskriminovaného...

Možná by neuškodilo, vzít si k srdci parafrázi výroku jednoho dávného filozofa, který možná řekl: Vím, že nic nevím, ale vím, že vím víc než ti, kteří si myslí, že vědí všechno, přičemž nevědí zhola nic...

A pokud ví, že ví, co bylo dřív; jestli vejce nebo kuře, aneb kdo, kdy a proč válku na Balkáně začal, ať mi dá vědět. Srbové to ale rozhodně nebyli, i když všude jsou tam vrahové i jejich oběti...

(Další komentáře, glosy a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz)- http://www.ltv-plus.cz/